FRAGMENTY. (III.)

Když tichý žal mu srdce rve,

Že otrut všecek blaha zdroj;

Že mladosti juž květové

Opadli s větve májové,

Než upjal zprahlým rtům v opoj

Plod outlý slastí sladký koj:

Tuť smutek v stín jej chmúry zve.

On, co je radosť, nezví víc.

V pláč promění se jeho smích;

Rozkoším darmo chvátá vstříc,

Neb úkoj nekyne mu z nich.

A srdce svého prázdné nic,

Přec plné tím, co nemůž’ říc’,

Neztiší hrou snův překlamných!

Víc oko palné spánku van

Neochladí mu sladem svým!

Od místa k místu žalem hnán,

Bolestí červem hlodavým

V nejhlubším nitru srdce rván,

V zoufalství kvapí temný stán,

A žal jak větroletný – s ním!

Tu slzí kane kalný tok:

Ač sychnou větru průvanem,

Přec nový proudí z oka mok

Se v běhu nezastaveném.

A čím dál unáší jej krok:

Tím víc žal hlodá chorý bok,

Ač slzy tekou nocí... dnem!...