Fragmenty kosmické. (II.)

Vím již, čím jste hvězdy! Vaše záře smavá

jest jen zlatý písek, Smrt jejž přesypává.

Na Věčnosti břehu, zřel jsem ji, jak leží,

a jak z rukou jejích hvězdný písek běží.

Miliony let již trvá hračka její,

stále drahou tichou nebem hvězdy spějí.

Spějí do bezedna, v noci propast mračnou

k ránu dopadají, večer znova začnou.

Tak Smrt od věčnosti pouští je a chytá,

bude ale, tuším, brzy hry té syta.

A co, ptáš se, potom za hračku si zvolí?

Věru, o tom dále přemýšlet mne bolí.