Fragmenty z básně: Romance o Kráse.*

Dávno, dávno, dávno tomu

zářná Krása zrodila se

vběhla s dětskou nevinností

nahá, štíhlá v šírý svět.

Tenkrát Homér, stařec sivý,

s velkou četou básnickou,

dal jí oděv trvanlivý,

těžkou řízu antickou.

Tenkrát na Olymp ji brali,

kde ji v božstvu bujarém

umístili, častovali

ambrosií, nektarem.

Tenkrát i ta hrdá Roma

pod svou nohou majíc zem

políbila svýma rtoma

této řecké řízy lem.

Vergil umně srovnal na ní

záhyby a třepení;

Ovid pestré květování,

Catull vetkal perly v ni.

Na Olympu v síni bohů

oheň více nehárá;

antická zem cítí nohu

severního barbara.

Tenkrát v tiché celli dlela

nábožného nadšence,

kolem bílé ručky měla

navinuté růžence.

Dobrý stařec ji tam choval

jako zřítelnici svou;

čistil, rovnal, oprašoval

její řízu antickou.

Národ za národem hynul,

národ za národem vstal;

lidstvo stárlo, a čas plynul,

ona žila svěží dál.

Troubadouři dávali jí

pentle v barvách svojich dam,

Dante dal vát jejím šatem

dým a sten a rajský dech,

Petrarka ji zdobil zlatem

na ramínkách, na ňadrech.

Ariost jí nosil šperky

z říše divů, pohádek,

Vega, Cervant s Calderonem,

čelenku jí zářnou zlatou

posadili do vlasů,

bílou šíji měla spjatou

colierem z topasů,

démantové náušnice

zavěsili v ouško jí,

obestřeli svěží líce

valencskými závoji.

Jiní řízu její skryli

perlami a rubíny,

jak co nejvíc vylovili

z duší svojich hlubiny.

Smutné, smutné přišly doby

na tu Krásu ubohou,

pod tou tíhou šatu, zdoby

sotva stála na nohou...

Až jí Shakespeare strh’ ty hávy

titanskou svou pravicí,

a ret jeho vášní žhavý

líbal tělo zářící...

Zatím přišli esthetici

chtějíce jí pomáhat,

vzali jako vetešníci

odhozený její šat,

kreslili jej, probírali

a ty staré fábory

poetům všem nutívali

pro nový šat za vzory.

Oj, což robily se hávy,

och, toť šatna veliká

z těch dob pozlacené slávy

Čtrnáctého Ludvíka!

Krása při tom nepoznaná

zašla v malé jizby šer,

kde zas byla milována –

Molière, ach Molière!

Ten ji oblek’ v sukni novou

květovanou z atlasu

s vlečkou šumnou, rokokovou,

pudr měla na vlasu;

a byl smích to roztomilý,

jímž se smála krejčím všem,

kteří jí tam togy šili

v pyšném dvoře královském!

Přešly doby. Ony hávy

po bedlivé úradě

esthetici s křikem slávy

zavřeli kdes na hradě,

dvéře zámky opatřili,

okna malá mřížemi,

sami pak se ozbrojili

paragrafy, frásemi,

které jako meč a píka

měli honit roků řad

z „Chrámu Krásy“ násilníka,

(tak nazvali onen hrad).

Časem přišli s poklonami

hlednout na tu směsici

velcí páni, vzácné dámy,

parukatí klassici.

Krása opustila s klidem

tyto hávy královské,

chodila kdes mezi lidem

v jupce holky venkovské.

Starý Goethe potkal časem

její štíhlou postavu,

šeptla mu cos sladkým hlasem

a zas prchla v dálavu.

Zpita žárem revoluce,

nad troskou všech zákonů

klesla v roztažené ruce

vášnivému Byronu.

Polibky jich hromem hřměly;

oběma plál ohněm hled;

ozářený, rozechvělý

ozvěnu jim vracel svět...

Přešly romantiky časy,

léta bouřná, bývalá! –

Na světě je sestra Krásy,

kterou ta dřív neznala!

Dlouhým těžkým utrpením

hlava její šedivá;

neuchvátí zanícením,

je vždy vážná, střízlivá –

je to Pravda. Nad svou sestrou

drží nyní ruku svou

nedá skrýt víc cetkou pestrou

postavu tu vábivou!

Zatím dále esthetici

řízu, šperky hlídají –

Tyto hávy, trety skvící

pro ně ceny nemají.

My jí zříme do těch zraků,

kde se v hloubi mihotá

sled chvil šťastných, těžkých mraků,

zkušeností života...

a jsme šťastni už tím květem,

jejž jí v skromnou okrasu

s hrdostí a pýchou vpletem

kolem čela, do vlasů!

Což na tom, že tomu květu

krátký život usouzen,

vůni vezme vítr v letu

svěžesť zítřejší snad den –

nám to zcela stačí nyní –

víc nám nedovolil čas...

ať si po nás přijdou jiní

s novým, svěžím květem zas!...