Fragoletta.

Černé oči snivé, oči havraní;

bože, kdes juž dříve, v lesním ústraní,

z oliv listů šedě popelavých,

z oranžových snětí plody žhavých,

smál se na mne tento profil bílý,

smál se, smál a duše moje šílí

v lásky zoufání.

Týž jak v rámci listů v sladkém usmání,

v knihách trecentistů, v loutny drnkání;

na trávník si sedly v družném kolu,

povídky si vyprávěly spolu

a z nich smál se tento profil bílý,

smál se, smál a duše moje šílí

v lásky zoufání.

Dřímá duše v skutku v divém sálání

očí těch, v tom smutku, bledé na skráni?

Nahlas dí: Jsem tvoje, hleď se vtípit!

V taji dí však duši: Chci tě vypít!

Poznáš, jak lže ten můj profil bílý,

že jsem žena, jak se tvoje oko mýlí

v lásky zoufání!

Proč se tvoje hlava kloní v dumání?

Ňadra tvoje, láva, se víc nebrání.

Pamatuješ, v té povídce jedné,

kdes na konci světa v mlze ledné

ženy jsou, též mají profil bílý,

a kdo k nim se schýlí, jistě šílí

v lásky zoufání.

Tak jen planou oči v blesků míhání,

k ňadrům tak se točí vlas jim havraní;

v kámen zvrátí tebe jejich rysy...

Harpyje to a z nich jedna ty jsi!

Vím to dobře, znám ten profil bílý...

Vypij tedy duši, když juž šílí

v lásky zoufání!