FRANCESCA DA RIMINI

Stíny padly, Paolo, v mou duši.

Ne nad láskou, již svět zavrhuje,

Ne nad vášní, kterou Bůh stih’ kletbou,

Truchlím marně jenom z touhy k tobě.

Žiji jen, když rukou tvých se dotknu,

Ač jich blízkost v záhubu mne sráží.

Žiji jen, když mohu v rty tě líbat,

Ač z nich piji na věky svou zkázu.

V tomto starém domě patricijském

S amforami, guirlandami květů,

V tomto starém domě mlčelivém,

Uzavřeném do své minulosti,

Smutkem je teď srdce přeplněno,

Jako urna popelu jest plna.

Ale láska, o které mi řekly

Rty tvé, cítím, dál se chvěje živě,

Neboť dech tvých úst a vůně vlasů

Navždy již teď utkvěla v mé mysli,

S růžemi se mísíc, jež zde vadnou...

Naše ruce, ozdobené šperky,

Bledé jsou, jak prsteny by tyto

Z truchlých rakví byly vyneseny,

Sňaty s rukou dávným milujícím.

Tma je kolem, z krbu odlesk ohně

Rudě padá na kameny lesklé,

Na příšerné diamanty kroužků,

Podobné teď otevřeným očím,

Očím mrtvých, které na nás hledí...

Stíny padly, Paolo, v mou duši.

Jediná noc ať mne s tebou spojí,

A když hřích můj zavrhl Bůh navždy,

Ať je v tobě teď mé vykoupení.

Pro jedinou chvíli, tuto chvíli,

Blíže! Ještě blíže! Slučme duše,

Jako bychom chtěli smísit vůni

Rozptýlenou, sladký výdech jara,

V zlatý kalich květu jediného.

Tuto noc mne obejmi, můj drahý!

Chvíle blíží se, kdy ničím bude,

Co je nyní osudem vším pro nás.

Kdybychom číst ve spoustách hvězd mohli,

Jež jak mlčeliví plavci řídí

Lodi zlaté bezdnem spících nocí,

Zřeli bychom, že se potkávají

Na své věčné pouti pouze jednou

Na chvíli, jež jim jest usouzena,

Na jedinou chvíli, by se zase

Rozešly a nepotkaly nikdy.

Proto, v náručí když tvoje klesám,

Paolo, jen pro svou smrt v ně klesám.

To je tajemství všech, kdo se blíží,

Aby našli pouze rozloučení.

Ale právě pro tuto smrt, drahý,

Chci tě milovati šíleněji,

Chci tě milovati této noci,

Jako bychom měli zůstat sami,

Sami v světě, sami se svou vášní.

Pro tuto smrt líbati mne musíš,

By v mém nitru pod polibky tvými

Všechny ony děsivé a božské

Věci ožily, jež ve mně skryty...

Tuto noc mne obejmi, můj drahý!

Tmavým žárem ať tvé planou zraky,

Jako plane vše, co naposledy

Hořeti má. Ať stín pohyblivý

Po tvých tvářích v plachém kmitu touhy

Přelétá! Jsi snivý tak a bledý,

Celý jako z lilií neb sněhu,

Zádumčivý pro svůj marný osud,

Jako vavřín, nad mramor jenž sochy

Sklání listy mrtvé, jako z bronzu.

Necítíš? Teď u našeho lože

Všechna smrti tajemství jsou blízka.

Nedbej, Paolo... Nic není naším,

Jenom nahost toužícího těla,

Jenom vášeň marná, osamělá,

Již jsme zanítili ve svých srdcích.

Miluj mne a líbej mlčky, drahý!

Předtuchy mé mimo tvoji duši

Ať se plíží oddaně a tiše,

Jako v nocech mimo město němé

Lodi plují v nepoznanou dáli.

Nedívej se, Paolo, teď jinam!

Jenom tato chvíle nás teď pojí,

Která vzešla v hloubi noci hvězdné

Proti světu, lidem, Bohu, všemu.

Příliš toužili jsme. Vše je marno.

Gianciotto se blíží. Na práh domu

Usedá smrt. Dovršen jest osud.

Umdlená až luna zhasne záhy,

Oběma nám bude pláti v zraky

Svítání, v němž kruté slunce vzejde,

By nás ozářilo mrtvé navždy...