FRANCESCO FARNIENTE

Noc byla. Bláto tuhlo v led.

Potloukal jsem se Prahou.

Řek’ jsem si: Ráno je tu hned,

a odjedeš pak drahou.

Za nocleh škoda zlatky.

Kaváren okna hořela,

však pusto na ulici.

Jen žena kolem kráčela

kohosi hledající

v podzimní chladné noci.

A v kapsách prázdno, v srdci vztek

a v duši smutku příval,

německý starý popěvek

jsem špatným hlasem zpíval.

– Strážník hrál někde v karty.

Přec jen to život osladí

takto si zazpívati

o růžích zvadlých, o mládí,

které se nenavrátí,

nikdy se nenavrátí.

Společnost jakás neznámá

se namanula k tomu.

Šli dřevěnýma nohama

vlastenci z krčmy domů.

Ať žije státní právo!

Jeden, jenž mluvil za všecky,

v patriotické snaze

vzkřik’ na mne: „Chlape, německy

řveš ve slovanské Praze?

To buršácká je drzost!“

Vypuk’ jsem v urážlivý smích

bojechtivostí sveden.

Pohříchu osm bylo jich,

a já jsem byl jen jeden.

Pokleslo moje srdce.

Pravil jsem: – Neprovokuju

vás, páni znejmilejší!

Vlast vaši krásnou miluju,

ačkoli nejsem zdejší.

Ať žijí Češi! Na zdar!

– Přišel jsem z dálné ciziny,

o pohostinství prosím.

Já syn jsem slavné rodiny

a slavné jméno nosím:

Francesco Farniente.

– Králové, šlechta erbovní

do rodiny mé patří,

i hodnostáři duchovní

jsou mnozí moji bratři.

z rodiny Farniente.

– Má píseň ze sna budívá

občany klidných duší.

Ale kdo sedí u piva,

ten se tím nevyruší.

Ať žije ten, kdo pije!

– Urážet nechci. Je to hřích.

Jak řehotání koní

do nocí podzimních můj smích

já nevím sám, proč zvoní,

do chladných nocí zvoní. –