FRANCIE!

Francie! Bědně pokořená,

jíž tyran šlape po skráni,

hlas zazní náhle z jeskyň temna,

že zachvějí se spoutaní.

Vyhnanec, který s výše skály

na hvězdy zírá, na moře,

jak ti, jež v snu jsme slýchávali,

ve stínu půjde hovoře.

A jeho slova, z nichž se blýská,

slova, jež budí strach a děs,

budou jak ruka, která stiská

meč na pochodu v noci kdes.

Tu mramory se pohnou v děse,

hor ztemnělých se pohne lem,

koruna stromů zachvěje se

pod černým tímto soumrakem.

Zvuk kovový z nich bude zníti,

křik, krkavců jenž plaší dav,

dech neznámý, jenž rozechvíti

nad hroby umí stébla trav.

A budou volat: hanba zradě,

pryč s vrahy, lotry, bídáky!

A apel svolá duše v řadě,

tak jako volá vojáky!

Přerozenými nad rasami

jak bouře v dál se rozlítnou.

A jestli živé spánek mámí,

ti, kdož jsou mrtví, procitnou!