Francii.

Orel k výši se vzne’s, hledaje kořist svou,

jeho sídlo kde jest, krajiny pusty jsou.

Všecko kolem již schvátil,

zraky jeho se v dálí pnou.

V dálí modravou spěl orlova oka blesk,

letěl přes hlavy hor, přes pláň a řeky lesk.

Běda, oběti, tobě! –

Blízko, blízko ti žal a stesk!

Slyšíš v dáli ten zvuk, bouřný jak vír by vál?

Křídla orlova to, záhuby den ti zplál.

Letí – přiletěl orel,

v tvoje srdce by spáry vklál.

Nedli, zachraniž se! – života bdělá buď!

Pozdě, pozdě již jest, rozryta tvoje hruď.

Obět v útrapách hyne,

nebe nad vrahem mrzkým suď.

Krásná Francie, tys orlovi padla v spár,

luh tvůj pošlapán jest, dědiny tráví žár,

maso s živého těla

rve ti, jásaje vrahů cár.

Spustla svatyně tvá, záhuba synům tvým,

stoupá k nebesům jich prolité krve dým.

Dána vnada dcer tvojích

v kořist vítanou vrahům svým.

Má-li otčiny syn týrání klidně nést,

zda-li k práci mu jen otrocké dána pěst?

Má-li mohútnou paží

něžný lásky si vínek plést?

Ne! – Vy do ruky meč mstitelů jmete zas,

zřím již blýskati jich vítězný v slunci jas.

Hanu zacelí vítěz,

rány, hluboké rány čas.