FRANCII.

Má drahá Francie – k tvým ňadrům jsem se sklonil,

kdy servilismu dech byl v Čechách k zalknutí,

tvá píseň léčila, verš tvůj mi zvonem zvonil

v tom tichu otrockém, v němž snil jsem v pohnutí

o ptáku Svobody s rozpjatou perutí!

Má drahá Francie! – co mohu vložit v sloku

těch veršů vznícených? Vstal pro tě celý svět,

leč v bojích zoufalých, jež hřměly po pět roků,

i českých hochů krev tam tekla v toku...

Dnes v zákopech tam rudne vlčích máků květ.