FRÁŇOVI ŠRÁMKOVI

Básníku pramenů země

a kořání černého, jímž ji opínal,

básníku lyrických idyl a lyrických dramat,

co dnes bych přál?

Vše lesy a vody mu daly a vítr bouřící temné,

když srdce lidská hřál v dlani své,

ať viděl je věřit neb plakat aneb do krve klamat,

to v mrazivých dnech, když dvakrát vše cítila jemně

a nejvíce je zkrušil žal.

I jeho touha zazněla písní pastýřských rohů,

až za hvězdou k Betlému, k Jezulátku božímu.

I na prosaické zemi, kde satyrů víc než bohů,

on stvořil několik srdcem svým vyzařujících duší

za jara mládí i v ovoce plném podzimu,

a sblížil je i oddálil v básnickém vzplanutí.

Slyšíte lesy kol hájoven vášněmi ožít,

když praskají větve sosen hlubokou tmou?

Znal do vojenského soužení zhrdání vojnou vložit

a do dívčích retů píseň líbeznou.

A šťasten kráčeje, kde se mží dálava modravá,

na erotickou svou šalmaj vyhrává.