Frant. Ladislavu Riegrovi.

Mé chyběl’s písni, dlouhou ač poutí let

za Tvojí stezkou zářící kráčela,

jí v úctě vždycky dlaň se chvěla,

zahrnout vavřínu svatým listem

skráň legendární, čelo Tvé olbříma,

jímž táhly stíny dlouhých všech zápasů,

lví snahy, orlích smělých vzmachů,

přes které kráčela zodpovědnost!

Mé chyběl’s písni, ač do dnů mládí již

Tvé jméno znělo vítězným pokřikem,

kdy trhal’s mocným hromem slova

s blýskavic zážehem v žárném oku

vše černé mraky kolem se kupící,

když stékal’s hradby, s Přesudkem Nenávist

jež od staletí navršily

oproti železné české lebce.

Šel’s k předu smělý, v pěsti své pochodeň,

již Tchán tvůj zažeh’ na blescích genia

v urn trouchni, v tříšti sarkofagů,

v popelnic střepinách mrtvých dědů,

jež k žití vedla vznícená na hrobech,

a národ celý svorně šel za Tebou...

Ó země byla plna růží,

zrosena nadějí v lepší doby!

A rostly bouře, soptily orkány,

břeh sypký Tobě mizíval pod nohou,

Tys vzpjal se vždycky s novou silou,

osudů vlasti Své statný kovář.

Ó tenkrát v lidu bouřícím jásotu

Tě často s chvěním viděla píseň má,

kdy s krásnou hlavou šel Jsi davy

lijavcem trofejí, athlet boží!

Však mlkla v bázni. Nad obzor vstávala

již nová mračna. Hosana jásavé

se pod Tvým oknem proměnilo

v Ukřižuj! Ukřižuj! zvykem losu.

A já Tě viděl odcházet z bojiště.

V svůj halen purpur sedraný větším byl’s,

neb čistým zůstal, jak Tvá ruka.

Nejkrasší písně byl’s tenkrát hoden!

Před Tebou zůstal našich snů Kanaan,

kam pevnou nohou vykročil’s v mládí Svém,

kam pouští ved’ nás řadou roků

nezdolný věhlas Tvůj se lví silou.

A stíny rostly, večer se přiblížil,

na velkém času pozadí rýsoval

se profil kmeta ideálný,

s tíživým břemenem let i zásluh.

Vše bylo shodou, úctou a úsměvem,

zřel’s dlouhých roků kypící ovoce

a v jedno velké moře lásky

ústilo žití Tvé, volná řeka.

Tak vídal jsem Tě. V žalozpěv národa

má píseň vpadá stlumeným rhytmem svým,

z všech žalů Tobě vynášejíc

půvabně zelený věčný vavřín.