Františce F...

Velebnějším zvukem zahlahol, ty píseň,

Ve vroucím zachvění mysle rozhárané!

Svou peruť svižnou porozestři

A vzhůru k nebesům se vznášej!

Vřelý cit plá mi mohútně srdcem

A bouří nitro mé v zápalu rozdmutém;

Liň se proudem stříbrozvukým, liň,

Sic umdlí duše má záchvatem tím!...

V mých hlubinách utisněných světější

Probouzí juž se myšlénky rozohněné

Povzletání – duch v zadumání

Se zabrav spěje ku výšinám nebes.

A jak jasnou vlnou svou oceán se

Pokojný rozloží na hladinách siných,

Báň nebeskou v modru odráže,

Dokuď vichřice mrakovlečná

Návalně nepřerve uzdy bouří:

(Tu pak rozhoupané vlny svým proudem

Stříbropěnným mocně se srážejí

A přímí se k nebesům horami tokův):

Tak i duch můj v tichém se nadšení

Vzňal svatým žárem a vzplamenělý hoří,

Zdroj velebných zvuků zhárať a ve zpěv

Blahostný proměniť citův mých rozhry!

Přátelství bohorozené, přátelství blažící!

Kde jen dřív bych obraz zlatý v upomínce své

S nadšenou myslí zatřímal; kde se slastně

Z vírného labyrinthu oněch dob vybavil,

Kdy milá tvá ruka kývala mi vstříce

Vezdy, když ňadra bouřila ve snách horoucích

A přepyšně v skryté budoucno

Světodějnými se vzdýmala nadějemi!?

Tu pak stálo’s angel výsvobodný

U srdce vzbouřeného, kdyby slávy moc

V příludech pestrých mne snad omámila;

Kdyby zyv její zábludným úsměvem,

Či v kadidle zápašném věnec vrátký,

(Kdyžby na skráni mé planoucí

Vítězně snad se zastkvěl duhovým leskem)

Slabá vlákna ducha ztrmácel!

Tu vírné šílenství spěchem milostným

Odvrátilo’s ode mne, bych po nebi netoužil,

Kde jen geniové v lesku věčném

Sluní se v údělu krás věčných!...

By duch můj neschroměl v outoku marnivém,

Juž odvážný jsi mi vzlet mírně vedlo,

Vedlo’s mne povolně v stánek obrazův,

Kde zdroj se temení pravdy původem!

Tak palné tichnouc ono toužení, divý

Vír kouzlilo’s opět v tok milosouznivý,

Srdce teskné, rozladěné dřív,

V libých harmonijích kolíbá

Poklid sladký – lahodný zůve mi úkoj,

Umírá zjitřený v duši zhárané rozchvat,

A přání nevázané a divoké pryč

Ochablou perutí odlétá!...

A jak mám vysloviť souzvukův

Radostným rozchvěním, že co ochránec můj

Ouvazným přilnutím, stálo’s mně

Po boku bouřném, míru angel;

Že’s vášeň sšílenou mně v lásku blažnou

Tichým svým dechem proměnilo, v svatý zápal,

Jímž duch můj rozplameněn vezdy

Ku výši ideálův hárá!?...

Můj dřevní život byl sice jitro bez obláčku,

A květl jak rosný dol v jarním puku rozvitý.

Slunce však jasno linoucí dosuď

Zakrýval mile závoj lesklý.

Tu rozptýlil najednou ruch nezvyklý

Záplavu nachovou červánkův,

Můj zjevil se ideál zářný

Zrakům udiveným jeho milostí.

A když pak nevýslovných všech slastí

Se rozprýštil zdroj blahem lásky mé,

A ve výměně dívky na rtech zháral

Srdce opojem nejsladších pocitův;

Když myšlénky se všecken vznik rozlil

V jedinou souzvěnu v tajených slovech;

Když takto duší dvé vedlo tajemný

Prozpěv rozprávky se třesoucí:

Tu v souhlas ten třetím jsi zvukem hrálo,

Jak na dráhách nebeských se sluncem Luna

Touživá ve věčné harmoniji vodí svůj

Let s jitra milou poselkyní!

Není však na zemi dopřáno stálé smání

Nevýslovně blažícího štěstí lásky:

Zdroj její, mladostí rozvlněný,

Vysychne žhavým dechem žití na poušti.

I mé milé srdce kojný zápal lásky

Jak růže zorní zahynul, když žhavé

Lesky slunce květy rosné

Oloupí o dar vlaha stříbrného.

Tu soustráznou peruť jsi rozstřelo

Nad mojí skrání žalem truchlivě zakrytou,

Když zoufalý zrak ideálův

Mile lichotných více nezíral!

Tuť outrpná slza tvá v můj žalný tok

Se mísila na zříceninách stkvělých

Zašlého ráje, a zdílným vlahem

Co božská rosa hojila rány palné...

Když zývalo’s roztouženým kynem,

Bych utřel slznou si tvář; bych rozplakanou

Duši potopil ve sny nadějné

A uspal hlodavý neklid svůj:

Že příští čas podá snad hojně lékův,

Že úlevný pokoj volně se rozvine

Nad duší mou (ač hlava má těm

Nekývá potěchám lahodným):

Tu přece tvojí mluvou sladkou stišen jsem byl.

Oh! kéž bych v nejsvětějším mohl nadšení

Oslaviť důstojně velebnou písní

Obraz tvůj mírně rozkošný,

A v záchvatu plném k tvé slávě

Velkým zahlaholiť zpěvem!

Tu za dar božský bych sobě vážil, kdybych

Rozohněn připitím z poháru

Vzdaného mi upřimnou tvou rukou:

Požehnání volav tobě na odměnu,

V tom slovu vroucném stišenou svou

Vydechnul duši nesmrtelnou!