FRANTIŠEK – ALEXANDR – BEDŘICH

Krátkou paměť má lidstvo,

sotva pár let ji chová,

a tak třeba je časem

lámat okovy znova.

Umrou mstitelé časem,

i kdo trpěli, minou –

lidstvo pouta zas hryze

sudby otrocké vinou.

Moci přítomnost zvěčnit

v její hrůze a strázni,

stál by člověk vždy před ní

v tiché, pokorné bázni.

A že nelze, je reků

třeba největších pro ni,

chvíli přítomnou chytit

pevně na divém koni.

Možnost, nemožnost zvážit

v definitivní příští,

výhru i prohru změřit

na svém krvavém hřišti.

Vysvobození v srdci

tvém je, uvnitř, tam v tobě,

ne kde burácí vichor

v lidstvem rozlité zlobě.

Nevěř v nikoho mimo.

Mníš-li, za pár let pustý

svět že spor svůj dá řešit

dělovými zas ústy:

prohrál’s na věky věků,

zhyň dnes, nebo zhyň zítra,

bez rodu budeš, proklat,

ve tmě, bez bílého jitra.