FRANTIŠEK I.

Mé péro chví se v ruce – mrtev sic

je císař už, leč Metternich je živ

a s ním dál útisk, nevolnictví, tma

a vláda policie, špionů.

Svět v době, kdy sed’ císař na svůj trůn,

se třásl celý, jak by kyklopi

věznění v zemi byli na povrch

se vydrali a svými kladivy

bušili v řády staré. Bratrství,

svoboda, rovnost! Revoluce řev

se nesl světem. Císař bázlivý

se ulekl: jen tento požár kéž

se nepřenese v ztrouchnivělou říš!

Hranice zavřít, ihned uvěznit,

kdo přejít chtěl by, aby nenesl

snad sémě zhoubné. Kdyby bylo lze,

ach, ještě nové hory postavit

na hory pomezní! Jen skulinku

ucpati každou, první jiskérku

jen zašlápnouti rázně. Vyslídit,

zda netvoří se spolek tajný kdes,

co píše kdo, co myslí. Zostřena

knih censura a potlačeno vše,

kde zatíkla jen nespokojenost,

a zdánlivě klid všude, mrtvý klid.

Leč duch se zdržet nedá, volně vlá,

a tak i záchvěv bouře francouzské

k nám vnik’, kde trpěl sedlák-nevolník

a měšťák pod jhem krutých úřadů.

Bratrství, rovnost! Vzpomínáno si,

ač jenom matně, řádů husitských

a Českých Bratří, a když Bonaparte

svobodu zdeptal a náš vytrh’ voj,

pěl o Žižkových činech rekovných.

Rusové táhli přes náš kraj, a lid

v nich bratry zřel, a požár Moskvy pak

osvítil všecka srdce útěchou,

že slovanská říš velká za námi.

Z té přec jen strach byl. Klidni byli jsme,

a odpor k Prusku záludnému zval

si nerozhněvat věrné národy.

Tož proto jen, ne z lásky otcovské,

nám dovoleno pěstovat svou řeč

a tisknout knihy, budit písněmi

svůj národ ze sna. Teď již viděli,

že není mrtev sladký jazyk náš,

tož proč mu nepřát, aby tu a tam

se ozval zase, když tím národa

se koupí věrnost? Vždyť i příjemno

to bylo sluchu panovníkovu,

že o řeč jednu víc, z níž ke trůnu

se vznáší vonný oblak kadidla,

jež oslavuje starý jeho rod

a jej jak Otce věrných národů...