FRANTIŠEK PALACKÝ.

NA slávy němé rty svou ruku vložil

a řekl : „Mluv!“ – A žezlo, purpur králů

vzal mohylám. – Prach rozmetaný ožil

a vztyčil se jak obr z pod přívalu

slz porobenců. – A jak on tu stojí

v své velikosti majestátném klidu,

v spor věků hledě, vstříc mu duní v boji

mohutné srdce vzkříseného lidu.

Slyš jeho tlukot: Hněv a vzdor je v něm,

vzkřik udupaných, temné pozahřmění. –

A On jak hledí do příboje vření

svým volá velkým prorokovým rtem:

„Buď silen, lide můj, – je tvá ta zem!

Jen klid. – A nikdy sebe zapomnění!“