FRANTIŠEK ŠEBELE.

Divně se to plete v světě tady,

každý člověk má své Vyšehrady;

každá duše mnoho zkusila,

že je jako ňáká mohyla,

její krásné labutě

šly už dávno na kutě;

ale člověk není vždycky kámen,

mívá v sobě také někdy plamen,

proto rychle uháněla ona,

všechny květy pošlapala noh’ma,

a on za ní, že jsem se až lek’,

že jsem chvíli zůstal jak špalek.

Utíkala pořád rychle dosti

jako Kain a Jidáš, zlí to hosti,

a on za ní také též utíká,

snad si zahráti chce na hrobníka.

Stařec nedořek’ tu pověst k posledu,

ach to byla duše od ledu.

V hladu, v nouzi, v bídě, v dešti

musí člověk mnoho snésti

a je rytíř zaobalen ve tmě,

a svalí se, jak jej slunce dotkne,

že už ani nechce věřit tomu,

že je také z pořádného domu,

má teď nyní jenom upomínku,

která zůstala mu na dobírku.

Kousek cizí propasti v něm dřímá,

na nebi hrom černý hřímá –

tak se dobré se zlým setkává,

jak to právě koho potkává.