FRANTIŠEK Z ASSISI.

Toť úděl Tvůj: Cit, soulad se přírodou,

sklon lásky k člověku, let v propast lásky k Bohu,

jež modlitbou Tě vznáší nad oblohu,

zde mluví Tobě ohněm nadšení, slz vodou.

A trpěti? Jest noc dni mému škodou?

Lkát vigilie, hymnu svátků pěti mohu,

klas chudý sbírat, klást jej k dobra stohu,

ať živí skřivany, ať v něm i myšky hlodou.

Niv duší vypráhlých i své se děsím neúrodou,

však plakal Kristus, po něm Ty, jda vnově na úlohu,

květ vynutit i trnitému hlohu:

ať voní podle cest a Tebe trny bodou!

Kde rozpor, sklonit u pokoře hlavu,

kde nevděk na Tě kámen vrhne v smíchu,

být věštcem Lásky bědnému vždy davu.

Zřím Tebe, otče, za večera v tichu,

kdy vane ode rtů a z věží duní Ave

a rosa kane květům do kalichu.

Dík za život a za žní zpěvy smavé,

dík za bol – bratra – bez něho svět sirotě byl pustý –

dík za sestru mou smrt. Sen vede v hroby tmavé,

vzdech s Tebou poslední však ústa líbá v míru:

„Me exspectant iusti...“