Františku Kolárovi.

Své duše sny a zářné vidiny

pro věčnost tesá sochař ve mramor,

je vlívá v bronz, jenž stáří vzdoruje;

fantomy ráje, hříčky rozmaru

na plátno chytá štětec malíře,

že svítí dlouho v pozdní doby šer;

a básník pro své slovo křídlaté

má knihu, která světy proletí

a mluví lidstva všemi jazyky;

a sladkých tónů bouřné vlnění

jak čaroděj zakleje hudebník

v not známky tajemné, jež zasvěcencům

jsou v nedostihlé říše krásy klíč.

Tak v čase, který všecko potírá,

vše udrží se božským zázrakem,

jenž údělem jest všeho umění.

Jen herec z hodů těch jest vyloučen,

má pouze slovo, které ve mžiku

do srdcí jiskry hází plamenné

a spící duše hromem burcuje,

má v hrdle ukrytý sbor slavíků

a tóny flétny a smích hrdliček –

však nejkratčeji trvá jeho moc;

zní slovo teď – a v mžiku zalehne,

Bůh herci žezlo vlády nejvyšší

dal do ruky – však pouze na chvíli,

a bolestně zní jako výčitka

to slovo pěvce „herci budoucnost

a potomků vděk věnců nesplítá“.

Nuž buďme lepšími, než osud byl,

když nesmrtnosti dary rozdával,

a nahraďme jim láskou stonásob,

co příliš, příliš záhy čas jim bere.

Jim nespomůže pomník, s žitím jich

i sláva jejich stejně umírá;

a proto květy sem a věnců déšť

a v potlesk hřmící, v slzy pohnutí

ať činem promluví též uznalost.

Ta uznalost vás svedla dnes v tu síň,

z kad často jeho slovo znělo k vám,

hra jeho obličeje výmluvná

kdy svírala nám v hrdle každý dech

a slzou víčka často rosila,

neb úsměv slákala všem na ústa!

Vy bývali jste hosty jeho zde

a vídali jste často s úžasem,

jak jeho péčí, jeho vedením

si Musa na tvář masku tragickou

tak často kladla, naše umění

na bedrách svých on nésti pomáhal

jak onen svaté báje poustevník,

jenž na svých plecích světlo, Krista, nes’

skrz příval dravý na břeh skalnatý.

Na chvíli ztichlo jeho umění;

však než se vzbudí k jaru novému,

vy ukažte, že vaše uznání

dél žije, než co spadne opona,

když dohráno je drama, jeho hlas,

v němž rozchvíval vás duší do hlubin;

vy ukažte, jak jemu slavný hold

je láskou jeho přízní posvěcen

a jistě jemu lékem nejlepším

to bude nadšení, zkad povzletne,

jsouc omlazeno k novým výbojům

jak zářný fenix – české umění!