FRANTIŠKU KUPKOVI

Františku Kupko, život chceme,

za ním a v něm jen ku předu jdeme;

příteli z kraje seinského,

viď, život dá tolik krásného

a ledacos ovšem k tomu.

Ledacos hořkne rozlitou žlučí,

ledacos raní, ledacos zmučí.

Dnes rozkoší jat objímáš

a zítra rány v duši máš

a lidský hmyz tě štípe.

A provokuje ke kopanci.

Tak pomalu jsme jeho psanci.

Mlčením lidé zabíjí

a jiní tě pochvalou poblijí

a jiní zákeřně bodnou.

Však my se mstíme, přisaháme,

že všechno všem zas nazpět dáme.

Příteli Kupko, malíři,

jed neseme na pěkném talíři,

jed pro psy a jejich pány.

Psí zuby po psech jen se ženou,

psí hřbety devotně se klenou,

psy bůh má, král a boháči;

psi všichni v jednom chomáči

nám zatarasují cestu.

Tvá druhá vlast má také svoje

a pro ně mnohou jámu hnoje,

ač dobří jsou u vás metaři.

(To dílo se teprve podaří,

až přijde plamenné koště.)

Však, Františku Kupko, nechoď domů,

by’s nikdy nezřel, u sta hromů!

těch našich domácích českých psů,

psů černožlutých, rudých psů,

psů červenobílých, černých psů

a pak těch s doktorátem.