FRANZ II.

Rozšafný otec rodiny a vládce,

jenž těžkou zodpovědnost stále cítí

za poddaných svých nadpozemské blaho.

Chce, aby tiši byli, v shodě žili

s příkazy svaté katolické víry;

bdí nad dušemi, aby ani paprsk

proklatých novotin, věd všelijakých

a modních nauk nepadl jim v nitro –

ne učené, chce poslušné mít lidi.

Rád vtipů nemá, ani zlobných satir,

kousavých ironií – za to vlídně

klep vyslechne a zajímá se každým

románkem srdce, který policie

či list lapený v černém kabinetě

prozradí jemu. Pobaví jej každý

potajmý pohled v domácnost i kuchyň

poddaných dobrých, rád se rozhovoří

svým vídeňáckým dialektem o tom

a poslouchá i vypravuje dlouho –

stát rodinou jest, on jest otcem jejím

a jist, že otcem, jaký jen být může...

Na kopcích Moravy, na polích Italie,

u břehů Dunaje a v horách, sníh jež kryje,

směsice národů, tak různých rodem, řečí

se bije oddaně a kosena je v seči

bodákem, šavlí, nebo zporážena

lijákem kulí. Pole do červena

polita krví. Padlí se v ní válí,

zrak ztrhaný zří marně kamsi v dáli,

k rodnému hnízdu. Slunce chví se v páře

zarudlé, těžké... Mrou zde za císaře.

Neb řeklo se jim, vztek francouzské šelmy

že ohrožuje zeměpána velmi

a pušky, bodák, palaše jim dali

a od domova daleko je hnali,

Poláky, Uhry, Němce, Taliány,

Slovince, Čechy – hnali v cizí lány

na šelmu Francouze – byl žár i mrazy –

přečasto voda, chléb však vždycky schází –

tak vítán bodák i ta rána z děla,

by ukončila útrapy ty těla.

Mrou za císaře... To je smyslem žití

a slávou jich prý. Pak je bude krýti

hromadný kámen s počtem jich a datem,

jež vyryjí se do pomníků zlatem

a jež pak větry s deštěm sešlehají.

A hroby s kameny se propadají

a tráva vzroste. Takto oni vplynou

v říš Věčnosti a tak v ní tiše zhynou.