Freska Rienziho.

Já volal, úpěl v dlouhém žití celém:

Ó vlasti má, vstaň a buď jedním tělem,

vy suché kosti, vstaňte k žití zase,

vy kalné oči, vzplaňte v novém jase!

Svůj opusť hrob, Lazare plný vředů,

ciť ve svých žilách kolovat krev dědů;

v ráz všickni vzhůru, šlechtic, měšťan s knězem:

kdo nese jho, kdo úpí pod řetězem!

Však marné všecko, tento lid je slepý,

svou moc on klidně nechá padat v střepy,

on neslyší, slyší-li, nemůž chápat.

Jak hrozny v kádích tak jej může sšlapat

zde papež, za Alpami cizí tyran,

ba on by truchlil, kdyby nebyl svírán

zde trdlicí a tamo Petra klíči,

zde ostruhami a tam opět biči.

Zde slovo marné a můj chřtán juž spráhnul.

Tož k malbě, sestře slova, já jsem sáhnul

a krváceje v srdce těžkém bolu

dal malovat jsem na zdi Kapitolu

ohromnou fresku v pestrých barev žáru,

by jako ve pravěku Belsezaru

se v ohni mihla ruka, která psala,

ta pravda zřejmě před zraky všem stála

jsouc výstrahou jak Mene, Fares, Thekel.

By hřměla do nich všecka muka pekel

a zmar a zhoubu, jež vlasť jistě stihnou,

v čas pravý když se k skutku nepozdvihnou.

Já malovat dal rozbouřené moře,

bez stěžně koráb dálné na prostoře

se chvěl a zmítal s plachtou v cáry sdranou;

na přídě žena zoufající stála,

změť vichrů divě ve vlasech jí hrála,

co hořké slzy po tváři jí kanou.

U paty zubaté a strmé skály,

jež mračila se v zamlžené dáli,

čtyř velkých lodí ležely juž zbytky,

tam čtyři ženy mrtvy – v jejich vlase

i těle krab a pavouk v hodokvase,

v jich šatech mořských lišejníků kytky.

Loď, která vzdána živlům v kvas a pleny:

Řím světovládný kdys, dnes ponížený.

Slyš, žena křičí a jak úpí žalem!

Ty v troskách juž: Karthago s Babylonem

i Troja a pak židů věčným stonem

se chvějící a bídný Jerusalem.

A jako těm, tak stane se i Římu.

Ne v Neronově požáru i dýmu,

on klesne v moři sporných stran, v jich vření;

a darmo po něm ruce Italie

na břehu vzpíná a se v prsy bije

a volá po něm v lásky roztoužení.

Loď sirá sama vln a větrů v zlosti,

z ní vyhostěny čtyry hlavní ctnosti,

na břehu stojí, po ní ruce lomí:

Čest s Pravdou, Svornost s Přímostí tam stojí,

kdo jsou, to nápisy jim z úst se rojí,

však darmo úpí do větru a v hromy.

Lvi s vlky stále perou se a dáví,

toť šlechta s všemi privileji, právy,

za nimi řada lišek jest a supů,

to písmáci jsou, soudci, zákonníci

a kněží, mniši a měst úřadníci,

úlisní slovem a hltaví v lupu.

A za nimi to zvěřinec je celý,

roj podivných tam zvířat zdivočelý

řve, slintá, pere se a v křiku sváří;

ty opice a prasata a kozy

jsou vaše neřesti, ty nejvíc hrozí

vám zmarem v radnici i při oltáři.

Ty do vln dýchají, až loď se kácí,

jich roste řev, když loď se v propast ztrácí,

když k břehu chce, tu nepřipustí tomu;

tvá chlipnost, lakota tvá s tvojí záští

jsou příčinou, že mořská hlaď se vraští,

že vichr štká a burácí vztek hromu.

Kdo zoufající ženu osvobodí?

Kdo s břehů lano k ochraně jí hodí,

by nebyl vlky a lvy sedrán v kusy?

Kde Orfeus, jenž loď přiláká k zemi,

by poslintán hned nebyl opicemi

a prasat útokem a kozlů trusy?

Výš pohleďte, co tam se jeví zraku!

Tam Věčný Otec sedí na oblaku,

zda zachrání on loď tonoucí v moři?

Juž hyne divým bičována větrem!

Aj, vedle něho Pavel sedí s Petrem,

z úst nahý meč jim vybíhá a hoří.

Meč soudu to a odvety! Nuž vzhůru!

Juž Anděl trhá černých mračen chmuru...

Ó mějte sílu! Či má on snad zbíti

tu havěť zla? Sám každý sáhni v nitro,

a vyčisť je, by vzpláti mohlo jitro,

a koráb vesel v přístav mohl vjíti! – –

To všecko v slzách, v těžkém duše bolu

jsem malovat dal na zeď Kapitolu;

za svítání dne letního pak schoval

jsem stranou se a lid ten pozoroval.

Ó stádo slepé, i když nejlíp vidíš,

ty nezachvěješ se a nezastydíš,

jdeš tupě kol a civíš prázdno vznětu.

Dím proto klidně: Ošlapkem buď světu,

zde slova je i štětce marná vláda,

lid žernov chce a pouze žernov žádá.

Ba v davu tupých těch jen bláta sluhů

já slyšel nejednoho, jak děl k druhu,

co všickni povážlivě shýbli hlavy:

To blázen jakýs! – Co s ním? – Do šatlavy!