Freska závěrečná.

Já vidím jinak. Až zem naše schladne,

až v hvězdách, jakož ve měsíci zlatém,

mdlý slední paprsk jak bílý květ zvadne;

až v mhách jak na řetěze rezovatém

mdlá lampa slunce bude dohořívat

ve vzduchu šerém, Smrti tuchou spjatém;

v měst rumy kdy se bude šakal skrývat,

před skonem hledat brloh v nedůvěře,

co sněhem špinavým se začne stmívat

kraj výparu pln, bez lidí a zvěře,

jak uhel pohozen, jenž uhasíná;

až luk i lesů bude po nádheře,

až v žilách země stane mdlá krev, líná,

pod mrazným, Věčnosti! tvým hrozným dechem,

jenž světy zhroutí, jak by byly třtina,

až chechtu příšerného dutým echem

z tupého snu se člověk slední vzbudí

v své díře, kterou marně vystlal mechem,

jak troglodyta vstane s nahou hrudí,

sám, poslední z všech v světě opuštěném,

jenž prázdnotou svou zmrazí jej a znudí,

tu v citu hrůzy nové bezejmenném

on chytí jiskru lásky ku životu,

v žár slední rozdmýchá ji mroucím stenem,

pak v klopotě, na tváři sledy potu,

loď sroubí, Noe budoucnosti charý,

by hmotě mroucí živou vyrval hmotu.

„Ó, jinde ještě planou slunce žáry

a polibkem svým živí strom i květy,

ó rychle odtud, zde jen dýší zmary!

Ó rychle odtud v jiné lepší světy!“

Jde, by v loď vstoupil, velké chytí veslo,

v tom cizí vstříc mu zastenají rety.

Hle, z tříště skal a trosek k němu neslo

se žalné, táhlé, smutné zaúpění,

má vítat žití v něm, či zhouby heslo?

A než se rozmyslí, v tom okamžení

se před ním svíjí mladá žena nahá

a ruce k němu zvedá v roztoužení.

Tak není sám a poslední! I váhá,

chce veslem leb jí rozraziti rázem,

však z očí jejích cos mu v duši sahá.

I uklání se, pokleká k ní na zem,

v svůj zdraný cár mdlé její údy tají

před větrů novým, jedovatým mrazem.

A v její oko patří, s všemi ráji

dnů zašlých, s něhou chotě, ženy, matky

mu kyne cos tam zapomněnou bájí.

On mroucí sám a slední záchvěv látky

v své duši náhle staré jaro cítí,

to teplo lásky i dech její sladký.

V té chvíli kol zří kvítí, kvítí, kvítí! –

Na zhublá ňadra hlavu klade svoji

a pije slední doušek z číše žití.

A s Láskou, vedle nich jež jak Bůh stojí,

ku zmírající mroucí on se chýlí,

Smrt sladká je mu v posledním tom boji. –

A na oba sníh zvolna padá bílý.