FRIDRICH Z NORIMBERKA.

Papež křížem zhubit chtěl

víru Mistra Husi

a již lotrů tisíce

české země dusí.

Toužíť Eugen vynutit

úctu římské víře;

proto nutí všechen svět

křížem na kacíře!

„Vůdcem všem vám poroučím

nebeského Pána

a za jeho zástupce

kněze Juliána.

Julián můj není kněz,

jako mnozí jiní;

jest můj první kardinál

legát Cesarini!

Za vámi je všecka říš,

s říší Sigmund hrdý;

pro ty nebude snad boj

s Čechy příliš tvrdý.

Pod korouhví papežskou

přes bavorské meze

arcibiskup kolínský

na Češích se sveze.

Za ním bavorský je Jan,

krále pod praporem

a pod českým z Würzburka

kněz s vojsk valným sborem.

Albrecht, Sigmundův též zeť,

na Čechy se tlačí;

pod jich tíží duní zem,

pod meči se mračí!“

Vůdcem Němců kdo že jest,

pán či koněberka?

Starý, slidný škůdce Čech,

Fridrich z Norimberka!

Všecka německá tu sběř,

dobrodruzi mnozí,

pět set vozů na kořist

Fridrich s sebou vozí!

Vítězně vždy bojoval,

myslím, že jej znáte;

čtyřikrát už do Čech vpad,

bit byl čtyřikráte!

Táhne do Čech vlčí směs,

plná lsti a zášti,

od zvěřiny českých niv

životy jim praští.

Z rýnských vín a z černých piv

pijí ústa chloptná,

chlapům rudne tvář a břich

dokonale bobtná.

Dlouhým tahem Němec táh,

všickni vínem zpiti,

nežli vystřízliví zas,

budou řádně biti.

Norimberský purkrabí,

starý zemský škůdce,

loupežníky volil si

za podružné vůdce.

Kuráže si dodává

pitím Fridrich Prvý,

však se dávno opíjel

žhavou českou krví.

Opíjel se, omámil,

dosud nemá dosti;

tenkrát se snad napije

v Čechách do sytosti.

Starý lancoch nezkrocen

ruce mnul si rudé:

„Ej, to bude zlata zas

a co slávy bude!“ –

Norimberský purkrabí,

Němec zpupný hrabě,

tělem roven chlapu byl,

srdcem staré babě.

Norimberský purkrabí,

Sigmundův dráb drzý,

z lancocha se vyšplhal

na knížete brzy.

Norimberský purkrabí,

Sigmundův rab sledný,

vozilť za ním, kam se vrt,

zlata plné bedny.

Naloupil ho všude dost

v každé s Čechy srážce,

polovici dostával

Sigmund, jeho strážce.

Vozil mu je do Uher

stále víc a více;

vozil lháři na vína,

sboru do Kostnice.

Norimberský purkrabí

zlata měl jak štěrku,

co mu zbylo, ukládal

v pevném Norimberku.

A když tolik uložil,

že měl měšců tři sta,

Branibory prodal mu

Sigmund, chlap ten čistá.

Klonilť se mu, lichotil,

v bláto dal se šlápnout,

chtělť od krále lotříka

kde co drápem lapnout.

Otročil mu, chlapu chlap;

v noci šerém temně

olupoval v šíř i dál

vůkol všecky země.

Ten, co v noci nakrade

a co v noci shlédne,

s nevěstkami prohýří

frejíř Sigmund ve dne.

Vozil, tahal jako vůl

v jařmo zapřažený,

žhavé chlapce italské

i španělské ženy.

Vozil pilně, vědělť proč,

sobě ku prospěchu,

toužilť někdy pojednou

stát se pánem Čechů.

Svážel, vozil napořád

na loupežné káře,

mní, že Čechy koupí též

od Sigmunda lháře.

Mní, že Čechy uloví

v nedočkavém chvatu,

jen jestliže, kurfirste,

nejdeš pro výplatu?

Jen jestli se nesvalíš

při výplatě v záda?

Víš, jak Češi křižácká

umí honit stáda.

Víš, že jako u Ústí

můž to býti znova,

od Žižky vše zdědila

vojska Prokopova!

Koudelník a Kralovec,

ti kde koho stihnou,

hned křižáci hbiti jsou,

pádí, jen se mihnou.

Před Čechy se učili

blíže Ústí klečet,

prosit, modlit, svíjet se

a jak děvky brečet.

Víš, kolik vás pobili,

víš, kolik vás jali,

víš, kolik vám pádných ran

v dravčí lebky dali?

Vrať se domů, cizáku,

nežli bude pozdě,

zabloudíš jak u Ústí

též v tachovském hvozdě!

Čechové, kde jaký muž,

nechali své chyže,

od Plzně a Radyně

mají hojnost špíže.

Z lesů Křivoklátu kol

hojnost mají masa,

vesele jde do boje

Prokopova chasa.

Cizák ne! Jen dál, jen dál

svoje dráby sbíral,

a kdo nechtěl po dobrém,

toho mocí ztýral.

Za kurfirstskou čepici,

za tisíců tři sta

Sigmundovi po vůli

porobu Čech chystá.

Sigmundovi k vůli zas

svolal lotří radu,

jak se dostat v kraje Čech

z popravčího hradu?

Jak se dostat do země,

kde je všeho dosti,

a přec zase do Němec

odnést zdravé kosti.

K vpádu vždy jej pobádá

císař krví zpitý:

„Jenom do Čech, chutě jen

s křížem na Husity!“

Vybízí jej Sigmund král:

„Bůh nás neopustí,

ty i já, my oba dva

budem v slávě růsti.

Můžem oba svati být,

věc-li se nám zdaří,

můžem svítit kolem hlav

nebešťanův září.

Můžem s Kristem stolovat

i s mateří boží,

jenom hled už vyplenit

z Čech husitské hloží.

Vzhůru, papež požehná

vítězné tvé zbrani,

na husitskou padni sběř

bez potuchy, maní!“

Domlouvá mu Julián,

pyšný legát Říma,

ale marně ten i ten

domluvami hřímá.

Dobře se to domlouvá,

ale koná špatně;

snáze pít se dovede,

nežli válčit zdatně.

Viděl legát Němců lid,

jak se rve a sváří,

lomil ruce: „Nedoufám,

že se nájezd zdaří!

Prchneme-li tenkrát zas

v posměch všeho světa,

po křesťanství zemí všech

bude navždy veta!

Obávám se, sklíčen jsem,

křižáci jsou vzdorní,

čím více se hašteří,

tím víc Češi svorní!“

Neplač, pane legáte,

proč pak tě to děsí?

Češi mají údolí,

my pomezné lesy.

Jsou jak v míse schouleni

na polévku smrtnou,

a když na ně padneme,

kam pak se nám vrtnou?

Vytrhneme na ně z hor

jako bouře divá,

pak budeme zpívat my,

Čech ať nyní zpívá!

Vytrhneme na ně z hor,

jako z mračen blesky,

k čemu, pane legáte,

pláč tvůj a tvé stesky?

Jenom, pane legáte,

chutě k dílu měj se,

a když lid se veselí,

přej mu to a směj se!

Směj se, pane legáte,

budem volat „vivat“

a ty budeš Tedeum

v pražském dómu zpívat.

Budeš zpívat Tedeum

v pluviálu zlatém

a kde který Husita

zabit bude mlatem.

Až ten pyšný český lán

bude meči zdroben

a královskou korunou

císař Sigmund zdoben!

„Hm, však jestli Češi spíš

zdárně v nás se vrhnou

a korunu s tiarou

v prach a bláto strhnou?

A jestliže Pánbůh sám

zas se s nimi spojí?“

Neboj se, hleď v tábor náš,

jak se to v něm rojí.

„Těžko s Bohem zahrávat,

nerozumí žertu,

nejdřív dává klobouk jen

a pak duši čertu!“

„Pozor, pane legáte,

slyšíš Čechy zpívat?

K nám se valí s návrší,

pojď se na ně dívat!

Chvíš se, třeseš, k čemu strach,

že se lid náš ztrácí,

naše jízda šavlemi

Čechy mžikem zkácí.

Norimberský purkrabí

mní, že zrak jej klame.

„Potyčka,“ děl, „co je víc?

pětkrát víc vojsk máme!“

Potyčka jen, žádný boj,

to se brzo spraví;

počkej jenom země vnitř,

napravím jim hlavy!

Nedáme se, nevěřím

hloupých očí svodu,

zaskočím je! S pole táh

k hrazenému Brodu.

Vypálil jej, k Tachovu

zved se v době ranní...

Vzhůru k Praze potáhnem

volně jako páni!“

K Praze, k Praze kudy však,

pověz, chytrá hlavo,

pověz, pane legáte,

na levo či pravo?

„Nevím!“ – „A já nevím též,

nuže, z vůle Říma,

přes hory a přes doly

dáme se tam zpříma!“

„Někudy tam vpadnu přec,

teď zvítězím zjista,

pro meče a pro kopí

sotva že mám místa.

„Někudy tam vpadnu přec,

nač přemýšlet znova,“

a juž s luzou opilou

stojí u Tachova.

Velí vojsku: „Před bitvou

vínem posilňte se,

než se Češi nadějí,

zhynou v kopí lese!

Posilňte se, statně jen,

máme dosti vína.“

No a k pití s luzou sběř

není nikdy lína.

Pije, chlastá s luzou sběř,

pije do němoty,

hrdopyšný purkrabí

pobízí své roty.

Pobízí je, chválí je:

„Pijte! Jste mí hosti!“

A když Němec popíjí,

nikdy nemá dosti.

Norimberský purkrabí

na všecko se kryje,

mnoho sudů s vínem vlék’,

luza tedy pije!

K pití nutí chlapy chlap:

„Jenom pijte, bratří,

z posilněných vůle dnes

Tachov Římu patří!“ –

S lancochy se přikrádá,

v město z kusů pálí,

ale Češi městské zdi

pilně spravovali. –

„Nepomůže Čechům vzdor!“

purkrabí se vzteká,

„padnu na ně ze dvou stran,

ať Čech jenom čeká!

Všecko musí zahynout,

všecko budu zbíjet;

před Sigmundem, před Římem

Čech se musí svíjet.

V tom jsem vždycky s císařem

za jedno a svorně,

svíjíť se sta zajatých

v naší hladomorně! –

Dost mám strojů v mučírně,

ve svém hradě v síni;

k trápení a mučení

nejsou naši líní!“

A juž napřed vymýšlí

nevídané smrti:

skřipce, panny železné,

jimiž hruď se drtí.

Víť, že císař sluhů svých

nikdy neopustí;

víť, že bude darebák

s darebákem růsti! –

Od Tachova nechce dál;

Husité se blíží,

všem křižákům praská to

v lopatkách i v kříži.

Němci chví se jako list,

když jím bouře zmítá,

v žilách jejich stydne krev,

hruď je strachem syta.

Chví se zpupný purkrabí

jako v bahně sítí...

„Bratří,“ volá, „prchněm radš,

než dostanem bití!

Znáte přec ty Husity,

znáte české sloty,

pro jistotu namažte

řádně lojem boty!

Až budeme utíkat,

budou vláčny v chůzi,

jinak v poli padneme

z únavy a hrůzy.

Nerozumí žertům Čech,

nezná naši lásku,

a my Čechům nikdy přec

nezkřivili vlásku.“

Němcům řeže v útrobách,

v dračí loupe hlavě,

voj Husitů zjevil se

na výšinách právě.

Strachem jat prch purkrabí

s pány Němci k Brodu,

rychle za ním pospíšil

lid českého rodu.

Z Brodu cizák v český kraj

k Domažlicům míří;

v Chotěšově zuří boj,

jitří se a víří.

Cizák cepy umlácen

zkrotl jako štěně,

prchá zas, krev komoňům

stojí v potu pěně.

Hoj, legáte, utíkej,

nebo chceš-li, prodli,

vždyť se Eugen za tebe

před oltářem modlí.

Modlí se; tvůj křik a pláč

přehlušují zvony,

vojska tvá už uběhla

devatery hony.

Devatery hony už,

desatery lány,

chlapi jsou dnes z kurfirstů,

Husité jsou pány.

Chlapi jsou z tvých kurfirstů,

purkrabí je sketa,

neseš hanbu na hlavě

do širého světa.

Nepomáhá. Modlitba

Pánu jest jen dýmem;

neseš hanbu s císařem,

neseš hanbu s Římem.

Ať se Sigmund modlí jen,

ať jen Eugen kadí,

Bůh nemá rád dotěrnost,

ni plazení hadí.

Prchni, pane legáte,

nežli bude pozdě,

sic vás Češi skácejí

jako dřeva v hvozdě!

Prchá! Němce honí Čech,

Němec prosí, kleká,

zahazuje zbraně; v ráz

všecko s pole těká.

Kopí, meče, koule, prach

s vozů na zem hází,

vlastním lidem zmateným

zpět si cestu razí.

Přítěž vozů všecka ven,

všecko na útěku,

legát dupe, hrozí jim

v bolesti a vzteku.

Legát bulu ztratil kdes,

klobouk, všecko všudy,

touží prchnout do Němec,

ale kudy, kudy?

Ztratil purpurový plášť,

s ostatky kříž drahý,

Češi-li jej dohoní,

přijde domů nahý.

V zmatku Němci domů chtí,

dovnitř Čech však pádí,

k nové bitvě ani Bůh

už je nenavnadí.

Všecko prchá, vše má strach,

Češi Němce kácí;

druh přes druha, lítý vrah

v úprku se vrací.

Utíkají. Husité

za nimi se ženou,

uhánějí křižáci

štvaní pekel fenou.

Třemi proudy běží zpět

Němci z české půdy,

na sta mrtvol válí se

v krvi mezi sudy.

Domů chtí, leč v zmatení

přímo do Čech kvapí,

Čech do chlévů zavírá

rozprchlé ty chlapy.

Bijí, sečou Češi v tlum,

mlátí jako v žito,

každé rány mimo sběř

Husitům je líto.

Množství Němců zajali

vítězící Češi,

pláče císař, pláče Řím,

Čechové se těší.

Prchal Fridrich; stihly jej

českých vojů vlny,

prchal pěšky, bez koně,

gatě měl už plny.

Ustrašený kardinál

u větším byl strachu,

v sukních plno bláta měl,

v tváři plno prachu.

Vyvázl, leč purkrabí

dostal hojně bití,

jal se prosit, naříkat

v hrozném vlčím vytí.

Řádný český koželuh

zná valchovat kůži

stejně říšským knížatům,

jak prostému muži.

Český smolař vesel je,

pořádnou že holí

knížatům i kurfirstům

lotří záda smolí.

Pištci – pištět umí též –

chtí Fridricha v spěchu,

že tak piští, cechmistrem

svého míti cechu.

Neustali Češi bít

Němec zpitou bandu,

měli kromě kořisti

ještě švarnou švandu.

Měli hojnost piv a vín,

měli hojnost zbraní,

volal vůdce: „Bratří, dál,

ať se křižák brání!“

Nebránil se nikdo už,

všecko v dálku prchá,

nejtíž skrytá v železe

Norimberská mrcha.

„Bijte jej!“ děl Prokop kněz,

„tu vám dávám radu,

ať se zalkne purkrabí

ve svém vlastním smradu!

Bijte jej, jen kurážně,

nedbejte, že kleká,

nedbejte, že žebroní,

svíjí se a heká!

Mažte ho, ať s těla šat

v cárech dolů visí,

proč do boje s Husity

zákeřně se mísí?

Mažte ho jen vpřed i vzad,

jak cigán svou herku,

až zděšením zkoprní

kupci z Norimberku.

Mažte ho jen zas a zas,

nedbejte, že bledne,

bijte, máte k tomu čas

zítra do poledne.

Chytejte sběř po lesích,

z brnění ji svlecte,

vesele, ej, vesele

k hranici ji vlecte.“

Prchal Fridrich strachem tuh,

mazali jej všicci,

aby poznal, kdo to jsou

bratří kališníci. –

Prchal s láhví pálenky

v třesoucí se ruce,

toužilť pitím ulevit

ranám svým a muce.

Chytili ho za Brůdkem

s hlavou plnou vodky,

chytili ho u vody,

vypíral si spodky.

Nu a že byl bez gatí,

chutě hole zdvihli,

bez odkladu, bedlivě

na nové mu střihli.

Prchal Fridrich, v Němcích pak

vyměnil si gatě,

v Norimberském museu

ukryty jsou v zlatě.

Ukryty? Ne, visí tam

na stříbrném háku,

nu, mějte si památkou

ten květ darebáků!

Dejte si je do znaku,

do korouhví pluků,

již chtí vztáhnout na Čechy

loupežnickou ruku! –