FRIEDRICH BARBAROSSA.

Já Konrad, arcibiskup v posvátném Kolíně,

ti pane zprávu dávám o velké novině,

jak jasný císař Friedrich, Bůh ochraň jej nám všem,

před chrámem světce Marka se smířil s papežem.

Po oné truchlé bitvě na polích Legnana,

kde sláva říšských zbraní v ráz byla prohrána,

já řekl v radě přímo, jak rádci náleží:

– Teď dovol, jasný pane, bych zajel k papeži. –

I stichli páni všichni, jen Barbarossa prál:

– Můj papež zval se Kallist, a Roland kardinal

neprávem klíče třímá, jež svatý Petr měl,

a nevím, že bych mdlý byl a meč můj zrezavěl. –

Já odstrašit se nedal, Bůh vnuk mi slova ta,

souhlasem opírala mě mnohá knížata,

až k výstrahám a prosbám dal císař v odpověď

ze semknutých svých retů jen jedno slůvko: Jeď!

Já jednal s Alexandrem. Byl znaven války hrou

i shodli jsme se záhy: jak o věc lombardskou,

dědictví Mathildino a říšské biskupy,

tak o smír s Barbarossou bez každé potupy.

Jen žádal svatý otec, by dáno na jevo,

že světská moc se sklání pod panství Petrovo,

a obvyklou že formou i císař důkaz dá,

že nad králi i sebou papeže pokládá.

Já císaři řek všecko. Poslouchal slova má

a kamsi v prázdno zíral modrýma zrakoma,

po rudém vousu jezdil, po skráni, po líci,

a řek: – Tož polibek mám dát jeho střevíci! –

Já na pamět mu uved, že takto vládců sta

poctilo papeže již. On sám že Kallista

tak pozdravoval kdysi. A kdo mu zabrání,

by řek, že světci Petru to platí pokání?

Tak v Benátkách se sešli. Po moři přibyli

císař a jeho páni. Dože a nobili

jej vítat spěli k Lidu, co papež v tiaře

před chrámem trůn dal vstavit a čekal císaře.

A císař přibyl. Dobře se vyznal v úloze

a kajícníka nehrál nikterak uboze,

vstoup ve sbor kardinalů a před papežem klek:

„Non tibi hoc, sed Petro,“ dal noze polibek.

Hluboké ticho bylo. Šept ustal hovorů,

že šelest bylo slyšet nad hlavou praporů.

Tu svatý otec náhle v ten velký okamžik:

„Et mihi hoc et Petro!“ vítězným hlasem vzkřik.

A než se císař zdvihl, tu papež nohu svou

mu rychle zlehka vložil na šíji nahnutou

a maličko se usmál. Já na císaře zřel,

měl slzy v modrých očích a jak ten vous se rděl.

Vstal pokorný a mírný. Lev zcela zkrocený,

a nevěděl, co počít. Však papež vznešený

se zdvihl s trůnu svého a za ruku jej jal

a políbení smíru na líce jeho dal.

A za ruce se vedli a vešli v Markův chrám,

by Nejvyšší byl svědkem jich smírným přísahám.

A slávy bylo všude a šťastných úsměvů

a mnoho slov a řečí o tomto výjevu.

Snů Augustových císař se nyní asi vzdá,

však požehnání míru je velká náhrada.

Náměstek Boha, papež, je moci pramenem,

moc světská pavezou pak a jeho ramenem.