FRIEDRICH GENTZ.

Teď zhýčkán v líbánkách a opit sněním

Samsona u Dalily Filištinky

je náš, je náš! A my mu vočkovali

to naše neštěstí a naši hloupost!

Konečně. Však už trvalo to dlouho.

A teď, kdy myslí, že je z našich jedním,

teď právě neví, že byl chycen v léčku,

z níž není spásy, není vyváznutí.

Pro červeného syna Revoluce

u tabule těch našich není místa –

a on to neví! Jako neznal nikdy,

že on a jmeno jeho nejsou kouzlem

pro nikoho z nich! Děsili se pouze

brutální bezohledné ruky jeho,

jež koruny jim brala jako hračku –

ač po případě zas je brali s díkem,

když rozmar jeho hodit jim je ráčil –

a nenáviděli ho jako tygra,

jak hada strašného, hmyz přeodporný.

A on si myslí: genius, duch, sláva –

oh, jak se mýlíš! Tohle nejsou klíče,

jež otvírají vnitřky duší jejich.

Být jedním z nich, to znamená, být zrozen

v kolebce hradu – byť i třebas lokaj

či gardist přičinil se o tvůj příchod

na zemské nivy. Buďsi potom hlupcem,

jenž na anekdot reka pouze stačí –

to, Bonaparte, rozhodlo by jinak...

Nu, teď tě máme!... Já, jenž u hostiny

těch lidských dějin musím přisluhovat

a pokradmo jen sousto polknout mohu,

jsem – vlastně měl bych býti – deprimován.

Vždyť pomáhati tuposti a hlupství

velikost zdolat – krev do tváří žene –

či vlastně hnalo by... ach, kdyby člověk

už otřen nebyl jako starý peníz,

a kdyby nebyl v životě už ztratil

cit pro čest, slušnost, velikost a slávu!

Dnes předností je, že jsem toho pozbyl,

mám-li být vůbec členem světa toho.

Jen jednou jsme tu, chceme jeti lehce

a tak je dobře, když si bryčku svoji

přítěží nepotřebnou neztěžkáme...

Teď zadrhněme kličku nastraženou

a Samsonovi ostřiháme kštici,

zrak vypíchnem mu – pak se budem dívat,

jak naše staré mlýny mlíti budou.

A že nám starý testament dal příklad –

na stráži budem, aby vlas a síla

našemu Samsonovi nenarostly...