Friedrich Nietzsche. (I.)

Věk, v kterém žijem a jenž v sklon se chýlí,

mi připadá jak hlava obrovitá,

na které dlátem různí mistři ryli.

Již pne se čelo, pod brvou to kmitá,

jak život, šíj se v luzném vlní sklonu,

to dláto rys úst, ono tváře chytá.

Žel, nerovní jsou mistři. Na Madonnu

ti zpracovat chtí balvan nemotorný,

zkad krása by se lila mořem tónů,

co Medusy chtí druzí vztekle vzdorný

rys vyjádřit a bídu lidstva celou;

dlát stejně smělých cíl je věčně sporný.

Klid myšlénky a hloubku citu ztmělou

chce dláto, jehož práci druhé ničí,

než naděješ se, jednou ranou smělou.

Tak hlava nehotová se zde tyčí,

spíš démon nestvůrný než krásná žena,

a smutek nezměrný v tom tvoru klíčí,

co padá rafij k sklonu nachýlená...