Friedrich Nietzsche. (III.)

Z všech, kteří přišli v století sklon chmurný

před obrovitou hlavu rozbrázděnou,

ty’s náhle povstal jako athlet spurný.

A začal’s troskotem a dál šel změnou

mocnými tesy přetvrdého dláta,

jež jiných dlouhou práci sfouklo pěnou.

Co druhých mysl přísná, vážná, svatá

v tu hmotu vtiskla, zryla jedním rázem

tvé ostré jehly špička jedovatá.

A modly předsudků všech padly na zem,

leč kolik pravých bohů mezi nimi,

ty’s neptal se, uštk’ záštím vše jak plazem.

A s Medusy kštic hadi hroty svými

se zaryli v tvůj mozek a jej srvali

jak reka sup nad srázy kavkazskými.

Vše hrůzy pekel v smíchu tvém se smály,

co malé, velké, dobré, zlé, jsi svážil,

v tom nechav boji nervy své i svaly.

Čím velký byl’s a čím se k metě snažil,

ač cestou negace a pohrdání,

to zbude velké v tom, co člověk zažil.

Tím sláva jeho na tvé hoří skráni.