FRIEDRICH SCHILLER.

Odporno! Hnusno! Odpraviti krále,

jenž jiné viny nemá, než že právě

Bourbonem zrozen, po svých předcích zdědil

korunu krále! – Jistě nepřítelem

jsem tyranie – jsou však tyranové,

jak Plutarch líčí je, tož Dionysos,

jenž v Syrakusách vládl, Peisistratos,

či vévoda můj, mladosti mé trapič –

oh, celým ohněm duše dovedl bych

se vzepříti jim a těm věnce plésti,

kdož zbavili by od nich vlast a lidstvo.

Však Louis ubohý – jaký pak to tyran?

Zde jiný tyranem je: hydra hnusná

o stotisících štěkajících hlavách,

lid z řádů vymknutý a nespoutaně

se valící jak oheň, který prchl

z míst, kde mu služba byla vymezena

a vyšvihnuv se k střeše toho domu,

krov uchvátí, pak vnitřek jeho ničí,

nic nedbaje, že obrazy v něm, sochy

a knihy, odkazy to lidí velkých,

ba, rozeběsněn rozhlíží se kolem,

kam dále jíti, posílen pak větrem

i na sousední střechu střemhlav skáče

a zničiv ji a dům až do základů,

dál ještě letí – takto celé město,

jež s láskou století nám zbudovala,

vztek noci jedné shladí bez památky.

Jeť element nám každý pomocníkem,

když zkrocen je a střežen – běda tomu,

kdo uzdu pustí mu a vášni jeho

dá pánem býti! A to plně platí

i o Svobodě. Vázána je řády,

jichž bez trestů nám nelze odstraniti.

A jenom v pořádku je harmonie,

jež podmínkou je nejen věčné krásy

ale i štěstí. Kvetoucí strom vidět

zničený mrazem – způsobuje bolest;

společnost lidskou vidět rozvášněnou,

krev hltající, vraždy páchající –

toť věru podívání nejhnusnější,

jež člověku se může naskytnouti.

A všichni dobří jako člověk jeden

páž k páži musí povstat ku odvetě

a na nás, strážcích kultury té vyšší,

na nás je protestovat z celé duše.

Neb na tyrany – značí na každého,

kdo násilím chce prosadit svou zvůli.

A lid, když tyranem se stane, bývá

všech hrůzovládců vůbec nejhroznějším,

tož jemu opříti se nejvíc třeba...