FRIEDRICH WILHELM III.

Byv zrozen jinde, nežli v Postupimi,

v královském zámku, byl by jistě zdobou

armádě pruské jako statný kaprál

postavy hřmotné, komisního vzhledu,

jenž rekrutům zná nahnat hrůzu čirou,

když u gamaší utržen je knoflík,

či nitro tornistry je v nepořádku,

či orel čáky má jen jednu peruť.

Teď, neblahý, dny svoje tráví v bázni

a noci v nepokoji. Hlavou jeho

jdou otázky, jež přesně zodpovídat

nestačí schopnost její. Kde vzít rady?

Tu anděl Luise – Luchesini onde,

tu Blücher, Stein – a Lombard, Haugwitz onde –

má rozhodovat a má rozhodnout se...

Má rozhodovat... předem ví, že všecko,

ať tak či onak, vyjde na neštěstí...

Svět celý jest mu jeden infinitiv,

a poznáním tím proniknut jest tolik,

že vlastní řeč mu jde jen neurčito.

Trůn třásti se mu, zle být, tich-li sedí.

A zle být, vztáhne pravici-li k jihu,

by souseda se chytil Rakušana.

A zle být, přijde východní-li soused,

Rus, podepírat. Tak jít v niveč všecko.

Zlá budoucnost i dětem jeho hrozit

i státu jeho. Mimovolně ničit

dědictví kdysi Velikého Fritze,

jenž jistě by – blesk v modrých velkých očích –

svou berlou zbil jej. Trapné živobytí!

Vír rejdit v hlavě, přec v ní býti pusto!

A ruský Alexander okatě se

kol Luisy otáčet – a Luisa, ano,

kdo v ženách vyznat se? Jak nadbíhala

– hu, těžko vyslovit jen jmeno jeho –

hroznému vládci bitev, kterak něžně

s ním hovořiti! Napoleon arci

být tvrd jako skála, vpíjet slzy její

a tvrdým zůstat... Jak sám připadal si

on, Friedrich Wilhelm, třetí toho jmena,

zbytečný, směšný, malinký a cizí –

ničemu nerozumí z běhu věci –

dny plynout mu jako voda mezi prsty –

ach, on by nejraději dýchat přestat

a tvrdým snem spat, až k té chvíli jedné,

kdy klidno býti na tom božím světě

a pořádek zas vládnout v zemi jeho

a příjemně by býti panovati...