Frygická čapka.

Ty rudá čapko!... Čí jsi hlavu kryla

za vzletné tragedie ohnivých těch dnů,

kdy zraky svítily a srdce bila

v tom luzném klamu, Volnosti že víla

se snesla k půdě hrubé s něžných oblak snů?

Či v máji jako rudý květ jsi plála,

jak růže krvavá na stromě svobody,

kdy hymna Marseillanů krajem vála,

kdy mladá Francie v svou náruč zvala

z pout robot všecky zbičované národy?

Ty rudá čapko!... V čí jsi byla ruce,

čí oko clonila jsi, plné blesků, chmur?

Ty’s zřela Amazonku Revoluce,

před brány Bastily kdy vtrhla prudce

ta Fryne lidu, Théroigne de Méricourt?

Či v Tuileriích, ve vřavě a hřmotu,

do kluzkých salonů kdy vpadl drsný lid

nezkrotných písní pěje hromnou notu,

kdos králi podal tě na píky hrotu,

jenž na hlavu si musil tebe posadit?

A když pak odtáhly ty lidu davy,

král, jenž tě v prvém zmatku sejmout zapomněl,

zřel na tě v zrcadle, zjev na krvavý,

i chyt tě zuřivě, v kout mrštil s hlavy

a hanby horečkou se všecek třás’ a chvěl?...

Ty rudá čapko!... Blouznivec tě nosil,

jenž o Bratrství v podkroví svém tiše snil,

za blaho vlasti nová božstva prosil,

a jemuž tribun lidu hlavu zkosil

dav vlasti na oltář krev jeho mladých sil?

Či jakýs lišák z klubu Jakobínů,

řvoun drzý, zrádců metla, mstitel neřestí,

se pokryl tebou v děsných nocí stínu,

kdy do služby si najal guillotinu,

by záhy moh’ se zváti králem předměstí?

Já nevím... V museu cár tvůj teď stlívá,

svou roli dohrála’s jak vše, teď po letech

pár očí zvědavých se na tě dívá,

tu občas Angličanka stane snivá,

jí z ňader suchých něžně vyvine se vzdech...

Slyš! strážce musea zív’ v koutě sálu...

Nuž, s bohem, rudá čapko, vraku náhody,

ty cáre, zbylý tu z dob Ideálu,

ty pohozená masko z karnevalu,

škraboško herce z tragedie Svobody!