Fryna.

Před svými soudci náhle stála nahá;

blesk jak by vržen slétl v shromáždění,

stál každý němý v tomto okamžení,

div na to slunce zrak pozvednout váhá.

I žalobník sám nyní juž se zdráhá

dál vésti při, v prach klesá v pokoření;

a její krása svítí v zářném chvění,

rty hoří, v očích blýská něhy vláha.

Tys, Poesie, rovněž jako Fryna.

Kdo po tobě chce hoditi svůj kámen,

jak tebe uzří v pravé tvojí kráse,

hned zšílel by po objetí tvých ramen,

a více nedá hlavu z tvého klína,

zkad věčná radost na svět usmívá se.