FŠ

Stoupám zelenou stezkou,

vzduch jako svěží víno

napájí zprahlou hruď,

vyprahlou městskou duši.

Lučiny idylu hezkou,

kde pozdní sena suší

děvčata, jimž není líno

vzdát slunci nohy i hruď –

to vidím a není to lecjaký ráj:

nad nimi zdvihá se herojský kraj,

Český Ráj.

Kdo by tu nemyslel na horké mládí,

neklidné, tesknící, tajemné mládí?

Podvečer divný, večer podivný,

noc podivuhodnou?

Přetěžké lásky sny?

A píseň, srdci tak známou a rodnou

básníka, jehož jsme měli rádi?

Oblaka letí na nebesích,

žene je života vítr a čas.

Na skráně jinocha přivívá sníh,

vše zraje jak na poli klas.

Květen a červen – i červenec

míjí a míjí,

rozsevač přešel, přešel i žnec,

však vždy zbylo místo muži:

v něm na věky žijí

v planoucím vášnivém přítmí,

kdy srdce jihnou a dech se úží

mládí našeho rytmy!

Dejte mu, chlapci sobotečtí,

věnec z ohnivých růží!