Fueramus pergama

Za bubnů, zbraní rachotu,

děl třesku, koní dusotu,

za všeho mužstva jásotu

jde Vítěz v staré město.

Jak starých časů přeludy

zří s dómu Petra, Gertrudy

roj svatých v bojů osudy.

Ó triumfální cesto!

Leč naráz z domů, sklepů, střech

to hřmí a blýská v plamenech,

a jezdec chví se ve třmenech –

odevšad pušky pálí.

A z Vítězových zástupů

muž s mužem padá na kupu,

trup hromadí se na trupu

a v krvi své se válí.

Boj strašný byl. Vzdor udupán

a nyní ve svůj soudný stan

sed rozhněvaný Vítěz pán

a tento vynes ortel:

Za zradu, jež tu spáchána,

buď tato peleš do rána

se zemí pustou srovnána.

To sklidí za svůj fortel!

Přichází svatá Gertruda

a kleká před Vítěze:

Já nestřílela do tvých vojsk!

Stav hněvu svému meze.

A po kolenou leze.

Leč Vítěz ji jen odkopl

a ortel podpisoval.

Přichází z dómu svatý Petr

a uklání se hluboce:

Já nestřílel jsem do tvých řad,

šetř mojich kleneb prastarých –

ať člověk pyká za svůj hřích,

leč starých mistrů výtvory

nech bez pomsty a úkory!

Leč Vítěz se jen zamračil

a mečem o zem třeskl.

Jdou z universí, z radnice

knih, obrazů jdou tisíce

a klanějí se Vítězi:

My nespáchali žádné zrady,

nech klidně státi naše řady,

my svědkové jsme věd a let,

nás nezaplatíš penězi,

neb my jsme lidstva pokladem!

My pokorně tě prosit jdem,

měj smilování s námi!

Než domluvily – granáty

ohnivé městem pršely,

v rum padly domy, kostely

se svatými a anděly.

s obrazy, okny, sochami,

i s pergameny, knihami

a po všem bylo veta...

A v kouři, rumu, prachu střel

pláč mrtvých mistrů tiše zněl

a vzlykot všeho světa.