FUGA.

V snů lázeň stoupá moje duše nahá,

žár západu ji zatápí svou slávou,

lesk jejích křídel na oblacích svítí,

a u nohou jí země tichne v šeru.

Let patnácte jsem verš ten v mysli nosil,

rval s myšlenkami o jeho se krásu,

byl jeho vězněm, jejž on v nocích budil,

byl němým strážcem jeho tajemnosti,

a všechny moje sloky dosavadní

se zdály kupit jeho na mohylu,

kde se mnou zajde neznám, nevysloven.

A teď v té lázni požárů a touhy

on v ústret věčna nahlas probíjí se

a propouští mne z mlčení a klatby,

jež přísahal jsem jeho spanilosti.

Jest opravdu dnes veliká ta chvíle,

v niž smělý hoch kdys nedoufal si věřit,

jíž bávala se moje mužná léta,

jíž ani láska stvořit nedovedla,

jež ztraceným se rájem provždy zdála?

V snů lázeň stoupá moje duše nahá

a sama lázní ohnivou se stává,

kam celý život dosavadní stápím,

kde roztavuji celou bytost svoji

a jako západ zalévám jí všechno,

co pode mnou i nade mnou se zračí.

Jen jedna hvězda v záplavě té svítí

a ta v té výhni teprv zrodila se

a nad tou výhní necitelná čeká,

až v modro noci schladne lázeň žhavá

a pohltí nás všechny, všechny, všechny...

Ó zázračný ty verši, na to čekal’s

let patnáct němý na dnu duše tedy,

a proto byl jsem vězněm tvým i strážcem,

a proto rozbil’s náhle pouta moje!

Dnes nespoután a roztavuje všechno,

sám jako slunce ohnivý a žhoucí

jsi strávil dneška obrysy a tvary,

lesk tiché řeky, háje na vršinách,

zdi starých měst, jež mrtvy se už zdály,

let oblaků, jenž za tebou se řítí,

a ve propasti nebes všechny hvězdy?

Ó nekonečná lázni, nesmrtelno

mi dáváš poznat oživené hmoty,

sil vítězství, jež dneška zbavily se

a požárem svým vesmír zaplavují!

Ne patnáct let – let sta a statisíce

dnes tebou náhle vzhořely a vzplály,

toť moje věčnost v plamenech tvých hoří

a splývá s věčnem zániku i vzniku,

jest od počátku, byla, jest a bude,

je chaosem, zkad nové světy vstanou,

a zase bude jejich žhavou lázní

a zase bude jejich velkým hrobem

a zase dá jim sílu jiter příštích.

V snů lázeň stoupá moje duše nahá,

je nádherná, jak nebývala nikdy,

je nekonečná, světy obsahuje,

i večernici obsáhla již sladkou

a jde s ní v západ... Noci, sečkejte tu,

a byť vás byly po mně miliony,

mé jitro přijde!