Fuga.

Bůh velký jest! lem jeho bájné řízy

jest vesmír, v kterém světy jdou a mizí,

kol otočen jest sluncí velebou

a mračen propasti má před sebou.

Na zemi člověk, choré dítě noci,

lká, úpí, stená, klne bez pomoci,

chce silou obra, láskou děcka k němu

a netkne se ni jeho roucha lemu;

své posly k němu vznáší, modlitbu a vzdor,

ti oba letí až nad čela hor,

však brzy klesnou k ňadrům země matky,

modlitba, motýl, a vzdor, havran, zpátky.

Tu našel člověk hudbu: hraje, zpívá...

A celá příroda v pláč jeho splývá,

co hromem burácí, co třtinou kývá,

a šumí lesy, hučí moře bouří,

a sopek čela pod blesky se chmouří,

pták zpívá v hudbě, vichr lká, zem duní,

o nebe tříští se jek mořských tůní!

Ta píseň zmate boha. Na chvíli

on ku zemi se nachýlí,

a úsměv jeho splyne s mračen lemu –

a člověk může k němu.