Fugit hora.

Oh prchá hodina, s ní část našeho bytí,

jak krůpěj jediná ve mocném proudu času,

duch tuší její znik, kdy ona v tůň se řítí,

a plní nektarem číš v boha věčném kvasu.

Z nás každý cítí sám, co na dně její leží

snů, touhy, rozkoše, přes něž se valí dále,

jeť život květem jen, jenž vzrostl na pobřeží,

a jemuž ona rve za listem lístek stále.

A z mračen půlnočních jakási bytost cizí

sem chladně pohlíží, ten květ jak zachvívá se,

a jen když oderván na věky v proudech mizí,

by sad jí nespustnul, květ nový vsadí zase.