FUSSIEN DOMINOIS.

Měl rád svou Francii, měl rád svou sklenku vína,

k nám s láskou stál i s umu zralostí.

Pád vlasti zabil ho. A hanba, rozvrat, špína.

To čestné srdce puklo žalostí.

Na dějin pranýři vlast jeho stojí nicí,

stín viny na čele a sklopen zrak.

Kdo však je onen muž, ten s rozcuchanou kšticí,

jenž skřipcem v ruce posunkuje tak?

Ten brunet s tvářemi i nosem znachovělým

a hlasem naprasklého fagotu,

jenž přikrýt snaží se svým pláštěm povetšelým

své kleslé matky trapnou nahotu? –

A my, jimž milenkou i moudrou učitelkou,

Ó sladká Francie, jsi bývala,

my, kteří znali tě vždy vznešenou a velkou,

k níž staletí se s úctou dívala,

my, oběť slepoty a sebelásky scestné

tvých synů, ubohých svou malostí,

vše zapomínáme pro jedno srdce čestné,

jež nad tvou bídou puklo žalostí. –

Nechť stane před zrakem i příštích pokolení

ten smavý piják, věčný proletář,

než slinu pohrdy a kámen zatracení

té jeho matce vmetnou v bledou tvář.