G. Carduciimu po přečtení „Třetích ód barbarských“.

Řetěz králové dávají pěvcům zlatý,

potlesk dávají zástupy frašným hercům,

číši s úsměvem dívek

přeješ si v odměnu Ty!

Nemám, básníku vzkříšené Rómy, nemám

číši s úsměvem líbezným dívek luzných,

sloku jásavou mám jen

letící v dálku Ti vstříc!

Sloku plamennou, vytrysklou z hlubin duše,

sloku mladistvou dívčí jak tělo pružnou,

která v rhytmický tanec

stáčí se bezděky již!

Sloku obdivem dýšící, úctou, láskou,

sloku v zrcadlo písně Tvé, která plaše

v noci patřila, jitro

nežli ji splašilo v let.

Přijmi, přijmi ji, Rómy a jara pěvče!

S chvěním jméno Tvé zářící vnukům ona

píše ve mramor český,

žalu jenž, pláči jen zvyk’;

píše s bázní je posvátnou: Zpíval život,

zpíval naděj, budoucnost, lásku, štěstí,

zpíval svobodným! – V poutech

z dálky jsem naslouchal tich.