G. Leopardi.

Dřív byla sláva – teď jsou její stíny,

dřív laury kvetly – nyní bují hloží;

teď krásu všednosti strh’ za podnoží

a v posměch davům vydal osud líný.

Dřív poesie slétla na ruiny

v svých květů dešti jako anděl boží,

teď zřídka svoji hvězdnou peruť složí

u prahu světa. – Tam host sedí jiný.

Tvář Medusy! Zrak upřen v hrobu plíseň,

zmar vesmíru a lidstva zhoubu příští,

a Nirvany říš věští její píseň.

Leč z žuly masku posuň z děsné tváře,

z tmy důlků očních oslní tě záře,

z nich v lidský bol se lidská slza prýští.