GABRIEL DE ESPINOSA.

Pouť dokonána. Zase na sever

zpět vrátil jsem se z končin slunnějších:

ty leží nyní za mnou daleko

jak moje mládí. Avšak neteskním,

vždyť plna vzpomínek je duše má

jak na světlý ten jih, tak na jasnou

tu nivu mladosti. Nuž, neteskním.

Hůl poutnickou jsem tiše postavil

v kout síně své a s něhou shledání

na luka hledím, lesy, na vody,

v tvář dávné této vlasti, po které

vždy v dáli toužím. Věru, zdá se mi,

že zrak mi vlhne, neboť tušení,

že doba blízká, kdy se rozloučím

s tím krajem navždy, jenž mi drahým byl,

se ve mně ozývá jak vzdálený

zvuk zvonu, který mlhou večerní

se nese tesklivě. Já půjdu tam,

kam všechna pokolení odešla,

a lesy budou dále v slunci snít

a vody dřímat v lesku bílých hvězd...

Já budu prachem. Kdo si vzpomene

že byl jsem zde? Mých přátel zřidnula

ta někdy dlouhá řada. Odpadli!

Však přec mi ještě věrných zůstalo

a buď jim za to dík! Ty, sestro má,

jsi z nejvěrnějších: Zaplať ti to Bůh.

Ty pláčeš, když se loučím, vítáš mě,

když vracím se, a Tvoje myšlénky

mě provázejí všemi cestami.

U Tvého krbu odpočívám si,

já, který dávno nemám domova,

a zapomínám na to u Tebe.

Já oči zavírám a zdá se mi,

když Tebe slyším, že zas doma jsem

v té době zapadlé. Co společných

my spolu máme drahých vzpomínek!

My tolik smáli se a plakali

v těch prošlých dnech, jež nyní jsou jak sen...

Když posledně jsem z cest se navrátil,

Ty polo žertem, polo vážně však

jsi řekla jednou: „Věru, chtěla bych,

bys něco pro mně zvláště vyprávěl

o poutěch svých do modra, do dálky.“

Dnes tedy přicházím, bych povídal

Ti něco z cesty, kterou podnikl

jsem do daleka a též do dávna.

Jest plna slz ta moje pohádka.

Ty znalas žal a proto dojme Tě.

Na nivě hispanské jsem našel ji,

tu pohádku, jež není pohádkou

o více nic, než život každého,

když za ním leží už. Vždyť každý z nás

si řekne na konci: „Což pravda jest,

co se mnou dálo se?” Co povím dnes,

to také dálo se, jest tomu teď

as tři sta let, a mnohý z výkřiků

těch bolestných, jež v básni budeš číst,

zněl v pravdě vzduchem kraje, který též

má vzezření jak divná pohádka

a napsán, posud dříme v archivech,

ten výkřik, jak to tělo v hrobě tlí,

jež jím se chvělo kdys. Já putoval

tím krajem, jehož ráz tak biblický,

tak přísný, tvrdý, jehož královna

jest Avila, to město epické,

bran devíti a s pasem obrovským

zdí okrových, jichž pyšné cimbuří

od věže strmí k věži z balvanů.

Z těch věží, cimbuří, zdí trčících

se zasmušile dívá středověk

do kraje, který zdá se vytesán

též ze skal žlutých. Velké zde je vše

a utěšené nic, i stromoví

se kamenné mi zdálo. Nade mnou

i nebe tvrdě z lapislazuli,

v němž zlatých plamů šleh, se klenulo.

Tu bezděky jsem myslil na velkou

tu světici, na svatou Teresu,

jež, mystická, se narodila zde,

ta duše z plamů, z bezdných blankytů,

v níž touhy měly orlí perutě

a láska sílu vichrů. V těchto zdech,

pod tímto nebem, láskou raněna

jsouc serafinskou, k Bohu sténala:

„Tak velká vášeň k Tobě pudí mne,

tak v tobě toužím žít, že umírám

nad tím, že neumírám posavád!”...

A bílý její fantóm viděl jsem,

jak v extatickou klesá mrákotu,

s tím šípem lásky v srdci trčícím,

tak jak jsem v Římě viděl mramorný

kdys její obraz sladce tajemný.

Však náhle se mi druhá mátoha,

též láskou zraněna, však pozemskou,

stín tklivý zjevil, taktéž jeptiška,

jež v těchto zdech po dlouhém trpení

vzdech poslední svůj, smutná, vydala.

Kříž těžký Bůh jí vložil na bedra,

však tíže ta, dle svaté Teresy,

jest míra, kterou měří Hospodin,

jak velké lásky člověk schopen jest.

O jeptišce té budu vyprávět,

a tedy slyš, co v oné krajině

se událo, je tomu tři sta let,

v té krajině, kde leží Madrigal,

v němž pověst moje beře začátek,

a Medina del Campo, Avila,

kde dřímají, jak v rakvi rekové,

ta Avila, jež jako Toledo,

jak Burgos chloubou byla kastilskou,

ta Avila, již nikdy zapomnít

už nelze mi! Tak mocně dotekla

se obraznosti mé, když viděl jsem

ji v svitu hvězd, jak velké zjevení

a ráno v mlhách, město vymřelé,

s tou katedrálou, barbarskou jak sluj,

a v jasný den, s okrovou nádherou

těch zdí a valů, věží, cimbuří

jak v zlatém nimbu slávy... Nuže, slyš

zvěsť, kterou z krajin těch si přináším.

Už slunce zapadlo a v záplavě

co jantar žluté zaplál Madrigal,

to staré město, slavné před věky,

když kastilští v něm ještě králové

dvůr mívali, ten městys tichý však,

v němž tráva rostla bujná v ulicích

v čas, na trůnu když seděl španělském

král Filip druhý, chmurný despota.

Už slunce zapadlo a záplava

co jantar žlutá, jasná, třpytivá

na šedá, vetchá domů průčelí,

cos jako zářný úsměv vrhala

a kolem města holé skaliny

tak smutné vždy se zarůžověly

jak smavé zory jemným nádechem,

i svídám dubovým, z té kamenné

a spráhlé půdy siře rostoucím,

těm starým svídám vždy tak pochmurným

do temna listí třpytné korunty

a rudé zlato slunce házelo

a v báječné je stromy měnilo.

Vše kmitalo se čarem večera

jak skříně s drahokamy, nejvíce

však klášter Panny Marie Královny,

jenž celý jako rájskou zorou plál.

Šer uvnitř byl však v tichém kostele

a chlad byl v něm a vůně kadidla,

a vůně vnikala též ze zahrad,

neb dvéře, které z něho vedly tam,

teď zely dokořán a pomalu

se jimi nesly bílé postavy,

ven pod stromy a mezi květiny.

To tiše odcházely jeptišky,

když ukončeny byly modlitby

a zvon když umlk, ztichly varhany.

Byl kostel prázdný, šerem kmitalo

se zlato ozdob, slabý plamen lamp

vzplál ob čas živěj, pohnut průvanem,

a bledosť mramorových bílých soch

se ještě bledší zdála soumrakem.

Před Kristem zsinalým, jenž na kříži

na hrubém visel v trýzni, krvavý,

pln ran a slz, na dlažbě leželo

cos jako kupa sněhu. V řeholních

to byla rouších mladá jeptiška,

to byla doňa Ana, spanilá

dceř dona Juana de Austria,

dceř hrdiny, jenž u Lepanta kdys

byl křesťanstvo zachránil od Turků.

Jak kámen ležela, však pojednou

se doňa Ana silně zachvěla,

vzdech z úst jí vyšel, ruce pozvedly

se k Spasiteli, krásný obličej,

však bledší než ten mramor svatých soch

kol na stěnách, se k světlu obrátil

z rouch bílých noře se jak z oblaků

a oči temné plny sladkosti,

přes smutek v nich, se v slzách tonoucí

na Kristovu upřely žalnou tvář,

a ramena té nyvé jeptišky

kříž objaly, jak břečtan stromu peň.

Tu ozval druhý vzdech se v kostele,

byl hluboký a temný; zalekla

se doňa Ana, závoj spustila

a mimoděk se na mříž ohlédla,

jež kostel dělila, neb z prostoru

za mříží vysokou, kam přístup měl

lid při modlitbách, vycházel ten vzdech.

Byl uzavřen teď kostel pečlivě

a zajisté tam nikdo nebyl skryt.

„Já nemýlila se, on čeká mne.”

Tak myslila si v tichu jeptiška,

a zraky její maně těkaly

po šerém chrámě – a tu potkaly

se polekány s temným pohledem

u samé mříže, žhavý, hlubý byl

a pátravý... Ten znám byl jeptišce!

Na prsa v zmatku hlavu sklonila

a jako ve snu k mříži kráčela

a poklekla, neb těsně za mříží

hned zpovědnice stála a v ní kněz

teď seděl starý, oknem dívaje

se v sester oddělený chrámu kůr.

Vzdech jeho onen byl, a žhavý zrak.

„Má dcero,” pravil, „nečekal jsem vás.

Proč s ostatními nejste v zahradě?

Proč zoufale pod křížem pláčete?”

Tu pozvedla svůj bledý obličej,

tak truchlivý a sladký zároveň,

a hlasem jako hudba děla tak:

„Nač za otázky, otče, skrývat se?

Též otázkou vám zase odpovím.

Proč oči vaše stále hledají

můj plachý zrak, jenž prchá bázlivě

před žhavým vaším, temným pohledem,

jenž láká mne a strachem plní mě,

jenž ovládá mě mocí kouzelnou

jak oči krotitele v kleci zvěř?

Ó, Michale dos Santos, promluvte!

Co chcete mi? Co na mne žádáte?

Rok celý nyní správcem duchovním

jste v domě Panny Marie Královny

a znáte duši moji, srdce mé,

neb ve zpovědi jsem je zjevila

vám bez roušek, bez klamu, beze lži.

Jsem v moci vaší, neb vás miluji,

jak otce svého milovala jsem,

a láska jako pouto svazuje.

To vše vám ale, zdá se, nestačí.

Váš zrak se mého nikdy nespouští,

ať mezi modlitbou, ať mezi mší

a stále zdá se mi, že praví mi:

„blíž ke mně pojď, zde buď a poklekni

a čekej na můj rozkaz...” Mučíte

mne, Michale dos Santos, mučíte!

Co vyčítáte mi? Co chcete mi?

Když na večer jsme zde se modlily,

tu řekl planoucí váš temný zrak:

„Ty zůstaneš, chci s tebou promluvit!”

Já zůstala... A nyní pravíte,

že nečekal jste mě. Ó, podejte

mi posléz vysvětlení!” Mlčela

a hlavu sklonila. A za chvíli

mnich na to takto odpověděl jí:

„Má sestro, doňo Ano, princezno,

nuž ano, uhodla jste. Pátravým

já zrakem zkoumal vás a proniknout

jsem snažil se do hlubin srdce vám,

neb zdá se mi, že k velkým vyvolil

vás konům Bůh! Vždyť v žilách koluje

vám nejslavnější bohatýrská krev,

a vnuknutím mi cosi pravilo,

že proto jste se nenarodila,

by v domě tom jste v stínu uvadla,

jak beze slunce vzácná květina!

Vás nestvořil Bůh proto, byste zde,

v tom odlehlém, v tom smutném klášteře

svůj život trávila! Co vedlo vás

do samoty, do zapomenutí,

vás, kterou na výsluní postavil

Bůh všemocný, když za otce vám dal

jej, který nejvíce se podobal

přec mezi lidmi slunci samému,

který neměl sobě rovného

než jednoho –” A kněz se zamlčel.

„Žel,” děla doňa Ana, „zaplatit

že slávu otce dcera musí teď!

Mým otcem don Juan de Austria

že byl, to odpustit mi nemůže

ten, který závistivě v nepřízni

jej povždy měl, don Filip, král, můj strýc!

Vždyť bratr jeho zastiňoval jej

a nenávidí ve mně dál ho teď!

Chce, aby svět to jméno zapomněl,

jež u Lepanta zapsal na věky

můj otec mezi hvězdy na blankyt!

A proto v smutných stínech kláštera

svůj život trávím, hynu v bolestech!

Neb proti vůli své já stala se

zde jeptiškou! Mne nutil k tomu král!

Šest let mi bylo, když mě vlekl sem,

o dětství mé mě krutě oloupil,

o mládí mé mě olupuje teď,

když za mnou zavřel vrata kláštera

a živou když mě uvrh’ v tento hrob!

Mne touha k světlu, slunci, k volnosti

v dál pudí z vetchých těchto chmurných zdí!

Nuž, vězte vše, já toužím po lásce!

Já ženou chtěla bych a matkou být!

Bůh dal mi k tomu právo, neboť dal

mi něhu k dětem velkou. Slzami

vždy rosím hlavy jejich milené,

když přicházejí k dveřím kláštera,

a útlé tváře smavé celuji,

jež k těmto mřížím tlačí zvědavě!

Proč nesmím ženou bohatýra být?

Já o tom snila vždy! Ve svatý boj

bych spěla s ním! A přeslavná ta krev,

jež koluje v mých žilách, praví mi,

že právo mám se státi královnou!

Nuž, otče můj, teď padla poslední

ta rouška, která srdce halila

mé bolestné! Teď víte příčinu

mých slz a vzdechů... Vězte též můj hřích.

Já nenávidím krále Filipa!

Bůh nemá větší pro hřích nenávisť,

než já ji mám pro toho krkavce,

jenž chmurný, ďábelský a krvavý

by v hřbitov proměnil rád celý svět!

Jsou dávno Španěly již vězením,

a mornou Portugalsko neblahé

od doby té, co don Sebastian

svůj krásný život skončil v Africe,

král světlý, jehož země propadla

tak nevolnictví temné prohlubně.

Jste Portugalec a sám trpěl jste

pro vlast, Michale de los Santos, svou,

nuž, zazlete mi plamennou mou zášť

a hřích můj vyčítejte, otče, mi,

když spravedlnosť vám tak dovolí!”

Zrak její zaplál, směle vztýčila

svou hlavu skloněnou a čekala

slov kárajících, mnich však radostně

jí hleděl v tvář a zvolal dojmutý:

„Vy cítíte pro Portugaly mé,

ač z krve těch jste, kteří panují

teď mému lidu, kteří v porobu

jej uvrhli? A don Sebastian,

král nešťastný, jenž zapad v Africe

jak slunce, které moře pohltí,

on krásnou lítost v srdci vzbouzel vám,

on jediný, jenž rekem rovným byl

za doby naší, otci vašemu?

Vy pro něj cítíte a pro mou zem?”

Tu snivosť jako luny nyvý svit,

se v očích doni Any zjevila,

a její hlas jak švehol ptáka byl,

když knězi takto odpovídala:

„Mé duši obolené, truchlící

byl ranní zorou, sladkou, jedinou

král hrdinský váš, don Sebastian!

Já byla dítětem, když zahynul,

pád jeho úžasem když plnil svět,

a plakala jsem pro něj, do šatu

když do černého oblékali mne

do smutečního a když řekli mi,

že bratrancem mi byl, ten hrdina.

A slýchala jsem o něm povídat,

o činech jeho velkých, vznešených,

o smělých snech, jež uskutečnit chtěl,

a srdce bušilo mi nadšením,

když na něj myslila jsem... Později

ten obraz jeho světlý v mysli mé

však zbledl, neboť vlastní osud můj

se temnit počal, seznala jsem žal

a těžkou ruku krále Filipa.

V čas strádání mi bylo útěchou

jen jedinou ve světech jiných žít

než v tom, kde strádala jsem těžce tak,

tu vášnivě jsem knihy čítala,

o činech rytířských a o moci

té sladké něhy, která spojuje

dvě duše k sobě, pevně, na věky...

O lásce snila jsem a o činech,

k nimž velké bohatýry pudila,

a všechen jas těch mužů fantómů,

o kterých čítala jsem, soustředil

se náhle kolem krále památky,

jenž drahým byl mi, už co dítěti.

A v době té, když k slibům nutili

mě klášterním co nejvíc hrozbami,

když nejkrutěj mě mučil Filip král,

můj neuprosný strýc a katan můj,

nic nedbaje na pláč můj zoufalý,

na touhy mé po slunci, volnosti,

na hrůzu mou před hrobem živoucích,

jímž jevil se mým zrakům klášter vždy,

v té době divná, tajeplná zvěst

se světem šířila, že nepadl,

že nezahynul don Sebastian,

že v Portugaly náhle vrátí se,

svou korunu a zaujatý trůn

že Filipovi vyrve z moci zas,

a v celé slávě své že zaplane

a rány svého lidu zahojí.

Tu srdce moje vřelým nadšením

mi puknout hrozilo a jásalo!

Já k Bohu denně v slzách úpěla,

já objímala kříž jak v šílenství

a žádala jsem nebe urputně,

by pravdou byla ona temná zvěsť!

Vždyť don Sebastian byl rytířem,

byl příbuzným mi! Kdyby vrátil se

a zoufalou mou prosbu uslyšel,

mé volání o spásu, o volnosť,

což moh’ by odvrátiti mužnou tvář

a přeslechnouti bědování mé

a nevšímat si rukou sepjatých,

jež k němu zvedají se? Mohl by

svou příbuznou a dívku bezbrannou,

dceř dona Juana de Austria,

dál ponechati v chmurném žaláři,

kde bez viny a hříchů trpěla?

Ó, nikoli! A já jej viděla,

jak nevole mu plane na tváři,

jak sedá na kůň, jak uhání sem,

jak vrata před ním zejí do kořán,

jak zjeví se v mé úzké komůrce

co anděl krásný v zbroji jako z hvězd!

Já blankyt jeho očí viděla

a zlato jeho kštic, já slyšela,

jak hlasem jako hudba praví mi:

Jste volna, doňo Ano!... Padala

jsem nadšeně mu k nohám... On mě zved,

a na prsa já klesla rekovi,

a on mne nes, na koně posadil

a se mnou uháněl v tu širou dál,

o jejíž nesmírnosti v žaláři

jsem sníti nikdy přestat nechtěla...

Ó, Michale dos Santos, otče můj,

já milovala fantóm těch mých snů

tak velkou vášní a tak horečně,

jak milovati nedovedla jsem,

ach, Boha svého... Odpustí mi Bůh?

On trestal mě, když plynul líně čas

a temná zvěst, že don Sebastian

byl z mrtvých vstal, když usínala zas

a v bolesti a hlubém sklamání,

když zůstala jsem s ostnem v prsou svých!

On zůstal mrtvým – a já pohřbenou!”

Tak doňa Ana smutně končila

a zakryla si líce rukama,

však překvapeně opět zvedla tvář,

neb hlasitý zaslechla kněze pláč,

a Michal de los Santos pravil jí:

„Jak dojímá mě utrpení tvé

a nutí k pláči, dívko ubohá!

Však daleko buď od vás zoufalství!

Bůh patrně vás, dcero, vyvolil,

by útěchou jste sladkou stala se

a nadějí a velkou odplatou

za mnohý tomu žal, jenž přetěžký

a dlouhý snášel trud, jejž čekají

snad trpké ještě zkoušky! Nástrojem

já v rukou božích jsem! On ved mě sem!

Znám vaše srdce teď a pravím vám,

sám Bůh že v srdci vašem promluvil!

Vám don Sebastian je fantómem?

A kdyby žil, a kdyby ona zvěsť

před lety utuchlá teď vznikla zas,

a více byla by než pouhá zvěsť?”

„Můj otče,” zašeptala jeptiška,

„hru krutou se mnou neprovádějte!

Ó, mějte lítosť s velkým žalem mým

a nevzbuzujte liché naděje

v tom srdci, které zná už beznaděj!

On nežije! Ach je to nemožné!”

Tu náhle prudce povstal bledý mnich

a obrem zdál se, z očí šlehaly

mu rudé blesky, tvá hořely

a hromem zvolal: „Ženo, slabá ty

a malé víry, kladeš Bohu mez,

kde moc a vůle jeho přestat má?

Nuž, věz, že žije don Sebastian!”

Jak kámen padla k zemi jeptiška

a jako mrtvá, bledá ležela

na chladné dlažbě... V zpovědnici zpět

kles starý mnich, byl taktéž zsinalý,

dech jeho těžký byl, a zavřely

se oči jeho temné, plamenné.

A bylo ticho v šerém kostele.

Za dlouhou dobu ze mdlob probrala

se doňa Ana, do tmy zírala,

jež kolem houstla, sáhla na čelo

si horké, na spánky, v nichž tepaly

jí žíly hluše jako kladiva,

pak po kolenou doploužila se

až k zpovědnici zas, kde starý mnich

též probíral se z dumy přetěžké.

„Můj otče,” zašeptala, „rcete mi...

já nesnila?... A vy jste nemluvil

jen v horečce... když pověděl jste mi,

že žije posud Sebastian?”

Mnich vzpřímil se a řekl: „Dcero má,

já pravdu děl vám. – Silni buďme teď

a dokažme od chvíle této hned,

že důstojni jsme konat úlohu,

již na nás vložil Bůh. Nuž, slyšte mne.”

A zamlčel se, jak by hledal dech,

a doňa Ana, klidná pojednou,

se ohlížela, vstala, zavřela

ty těžké dvéře v sady vedoucí

a železné zatáhla závory,

pak vrátila se k mříži, poklekla

na polštář tiše, zraky upřela

na mnicha bledou tvář, jež bělala

se přísvitem, jejž lampa šířila

před blízkým krucifixem visící

a bezhybná jak socha kamenná

bez dechu naslouchala mnichovi,

jenž přitlumeným hlasem teď se jal

tak vypravovat podivnou svou zvěsť:

„Můj život, doňo Ano, prostým byl

a bez viny a zcela odevzdán

jen Bohu, církvi, od jinošských let,

též vědám pak. Já nikdy netoužil

ze stínu vyjíti a v klášteře,

kde klidně žil jsem, byl bych zemřel rád.

Však slova dar mi Bůh dal... Hřivnu svou

nám zakopati zakazuje Pán,

já tedy mluvil k duším nadšeně,

však nejsa vědom si, že všímá kdo

si mého zápalu a překvapen

jsem tedy zprávou byl, jednoho dne

že král mě volá, don Sebastian

do Lisabonu, v palác královský,

že jeho kazatelem stal jsem se.

Já zdráhal se, však představený můj

mi přísně velel, abych vykonal

svou povinnost, a věřte, s povzdechem

že opustil jsem tichý, skromný dům,

v němž byl jsem život trávil doposud,

bych v město šel a na se přečestný

prý úřad vzal, jejž mnohý záviděl

mi z bratrů mých... Tak krále seznal jsem

a později, když zpovědníkem jsem

se jeho stal, já krále miloval,

neb poznal jsem, že málo jinochů

tak svatě žilo, čistě, beze skvrn,

jak don Sebastian, a poznal jsem,

že jediným byl velkým člověkem,

jenž seděl na trůně za našich dob:

byl vznešeným, byl mužem, rytířem,

a jakákoli vaše představa

o onom bohatýru, zajisté

že nedosáhla pravzor obrazu.

Já miloval jej jako dítě své,

a když se chystal s velkým nadšením

do Afriky, by dobyl onu zem

a vyrval tmě, by křížem osvítil

ty kraje, poskvrněné otroctvím

a úpící pod jarmem pohanství,

že vzcházet počíná, a zlatý věk

že kyne ne jen Portugalcům snad,

však lidstvu celému, neb doufal jsem,

že z Lisabonu vyjde veliká

a spasná záře!... Bož, bože můj,

jak hrozné bylo pro nás vzbouzení

z těch krásných snů, když zlověsť prokletá,

že v Alkaser al Kibir padl král,

že bitva ztracena i Portugal

se od afrických břehů dostala

do Lisabonu... Nikdo věřiti

té zprávě nechtěl. Výkřik zděšení

zněl celé země velký k nebesům...

Ó, nechtějte, bych všechnu bolesť vám,

bych všechno zoufalství vám vylíčil,

jež sám jsem zkoušel a jež zkoušel lid...

Když nebylo už žádné naděje,

že žije král, tu na lůžko jsem kles,

jsa schvácen bolem, schvácen chorobou

a doufal jsem, že zemru. Avšak smrt

mne nechtěla, a zrak můj musil zřít

na ubohý můj kraj, jak potácel

se pomalu v tu propasť zející,

do hanby odvislosti od cizích!...

Král Filip po něm chtivou ruku vztáh’...

Mně nechtělo se s lůžka vstávati,

když hrob mě nechtěl, aspoň hluch a slep

a něm jak v rakvi snažil jsem se být,

a bez myšlení celé dlouhé dni

jsem ležel jako socha... Pojednou

jsem vzrušen byl... Neb šeptem šířila

se divná zvěst, že přece žije král!...

Já chvěl se rozčilen a doufati

jsem znovu počal... Jednou seděl jsem

na lůžku svém a hloubal v myšlénkách

o lidském osudu a podivných

o lidstvu dějinách, když v komnatu

bled vrazil muž, jenž byl mi přítelem

kdys v mládí mém, to lékař vážný byl,

Mendés Pačeko... Klesl vedle mne

a vzal mě za ruku a šeptal mi:

„Mně velké tíží, druhu, tajemství!

Mám mlčeti či volat v ulicích,

co oči moje vlastní viděly?

Mám mluviti či mlčet? Poraď mi!

Jsem bázliv, přiznávám se, jedině

jen tobě svěřím, co se stalo mi.”

A dýchal těžce. Domlouval jsem mu,

by vzmužil se, a Mendés posléze

tak jal se mluviti: „Můj příteli,

ty víš, jak klidně posud trávil jsem

svůj život, posvěcený vědám jen

a povinnosti své... Tu zkoušet mě

se zalíbilo Bohu... Seděl jsem

v své komnatě nedávno, pojednou

když sluha ve smuteční livreji

se objevil v mém domě, pravě mi.

že doňa Soledad de Tavora

mne k sobě zve... Já spěchal za sluhou.

Ty víš, že vdovou jest, že její choť

don Christovam, byl druhem nejlepším

a nejchrabřejším krále našeho.

že zhynul s ním jak pravý sbratřenec.

Když v palác vešel jsem, vstříc přišla mi

hned sama mladá vdova, kynula,

bych za ní šel, a sama se mnou jsouc,

tak pravila mi: „Pane, velikou

teď službu žádám na vás... Velkou tak,

že Bůh vám odplatit ji může jen...

Jste připraven hned odjet do Porta?

Vůz čeká na dvoře. Já posýlám

vás život zachrániti nejdražší

nám v celé zemi všem... Však netažte

se ani slova... Chcete vyslyšet

hlas ženy neblahé a truchlící?”

A slzy bránily jí mluvit dál.

„Jsem hotov poslechnouti,” pravil jsem

a podala mi ruku dojmuta,

a sed’ jsem v kočár, jenž stál připraven,

a koně letěli jak orlové

a nezastavili svůj divý běh

než město Porto v dáli uzřel jsem.

Však nejeli jsme k městu, jiný vůz

stál na silnici, muž pak zahalen

v plášť dlouhý vedle vozu stál a hned

k nám přišel, jakmile jsme stanuli

a s vozkou, jenž mě vezl, vyměniv

cos jako tajůplné znamení,

mě pozdravil a pozval usednout

do kočáru, a jakmile jsem sed,

zas letěli jsme bleskem v širou dál,

však směrem od města a cestami

jen postrannými, žádnou silnicí.

Tma bylo již a bylo divno mi,

kam vezou mě, však strachu neměl jsem,

vždyť doňa Soledad vše řídila,

to jistotu mi plnou dávalo.

My jeli, jeli dlouho, pojednou

jsme zastavili se, a tentýž muž,

jenž byl mě vítal, nyní otevřel

mi dvířka kočáru a viděl jsem,

že v průjezdě jsme byli ve tmavém.

Muž dal mi ruku, vzhůru vedl mě

po tmavých schodech, dvéře otevřel,

a byl jsem v jakés prosté ložnici,

kde malá pouze lampa hořela.

Tři muži v oblecích až chudobných

mě vítali, však záhy viděl jsem,

že přestrojeni byli, způsoby

jich byly takovými, šlechtice

že prozrazovaly... Teď vedli mě

v hloub pokoje a odehrnuli

tam prostou clonu, objevilo se

tak lože, na němž ležel mladý muž...

Byl těžce raněn v boku... Mladým byl,

to krásné jeho tělo hlásalo

a temné zlato vlasů bohatých,

však jeho tvář jsem vidět nemohl,

neb hustý, černý závoj skrýval ji.

Ti muži mluvili s ním potichu

a jako svému pánu jevili

mu úctu hlubokou, pak vedli mě

blíž k jeho lůžku a teď konal jsem

svou povinnost... Nuž, víc než deset dní

jsem v domě trávil, vězněm zdál jsem se,

neb nebyl li jsem se svým nemocným,

pak byl jsem zavřen v prosté komůrce,

jež obydlím mi byla na ten čas,

však zacházeli s velkou dvorností

ti muži se mnou, a můj nemocný

byl milým tak, ač mnoho nemluvil,

že jsem jej miloval... A myšlénky

mi začínaly velmi odivné

jaks hlavou míhati... Kdo byl ten muž?

Proč ono tajemství? Proč závoj ten?

Proč skláněli tak hlavy hluboce

ti cizí muži? Sluhy nebyli!

A milostivě s nimi rozprávěl

jak král, ten mladý muž... Jak král... Jak král?

Což kdyby to byl don Sebastian?

Těch vlasů temné zlato, modrý blesk

těch očí, který někdy pronikal

i černým závojem... Ó, byl jsem jist,

že srdce moje tušíc uhádlo

a s dojmutím jsem tomu lůžku vždy

se blížil jen a s hlubým povzdechem.

Den minul za dnem. Já jej vyhojil,

a tajůplně jak mě odvezli,

zpět přivezli mě rychle do města

v dům doni Soledady z Tavory.

Ta vítala mě s velkým jásotem

a zvolala: „Vlasť svou jste zachránil!”

A na to pravil jsem jí: „Paní má,

to král byl náš snad, don Sebastian?“

Tu zamlčela se jak v leknutí,

prst položila na rty, odešla

a poslala mi velkou odměnu...

Můj druhu, Michale, teď pověz mi,

co soudíš o tom, co ti svěřuji?”

Tak končil lékař Mendés. Bez dechu

jsem naslouchal a posléz pravil jsem:

„On žije tedy, není pochyby!

Však skrývá se, nuž jest ti mlčeti!

Když zdá se ti to těžké, odcestuj,

žij na vsi na čas, až se rozluští

to velké, těžké naše tajemství.”

A Mendés šel, a život nový teď

já opět žil, neb naděj žila zas

v mém srdci, posud v hoři pohřbeném.

Čas plynul tak, a ti, již dědictví

se krále zmocnit chtivě chystali

a zuby skřípali, když slyšeli

lid věrný, volnosti své milovný,

jak tvrdošíjně lpěl na myšlénce,

že žije posud don Sebastian,

se nyní chopili, by slavnostně

tu temnou, prázdnou, jak říkali, zvěsť

do hrobu připravili. Filip král

teď kázal, aby obřad pohřební

tož velkolepý, v pravdě královský

se konal v Lisabonu; s nádherou

snad nevídanou tedy stalo se,

co král si přál, a já co kazatel

kdys u dvora, měl úkol mluviti

nad katafalkem prázdným, trmícím

jak v lese pozlacených voskovic.

Já zdráhal se, však posléz svolil jsem,

cos pudilo mě, bych do chrámu šel

a mluvil tak, jak nadchne okamžik

mě slavnostní. Nuž, rozčilen jsem šel,

po ulicích štkal všude nahlas lid,

neb zdálo se, že zemřel znova teď

ten král, v jehožto přenešťastnou smrt

my věřit nechtěli... A zvonů zvuk

zněl se všech věží, moře hlubokých

a srdce rvoucích, truchlých hlaholů,

a kráčel jsem jak zmámen citem svým,

tou nejistotou, bolem, nadějí...

U samých dveří chrámu pocítil

jsem ruku, která mé se dotknula

a v dlaň mi malý lístek vtlačila.

Já vzhlédl překvapen, však zmizel už

ten posel tajemný a četl jsem

ta slova spěšně psaná na blánce:

„Dej pozor, co tvá ústa pronesou

o králi tvém, neb živ on jest a zdráv

a nepoznán sám bude přítomen

dnes svému pohřbu don Sebastian.”

Já žasl! Nevěděl, co mysliti...

Po celý obřad dlouhý, slavnostní

jsem ležel na tváři a ve slzách.

Když povstal jsem, bych mluvit započal,

tu bloudil zrak můj, pláčem zamžený,

po katedrále, která zdála se

mi jeden plamen... Moře postav pak

se vlnilo v tom dýmu voskovic,

jenž jako mrak se nesl kostelem

pod černým aksamitem, visícím

od stropu v dlouhých řasách... Pojednou

kdes v hustém davu, těsně u sloupu,

na kterém visel velký krucifix,

tvář bledou spatřil jsem... zrak blankytný

a zlaté vlasy... muž tam v oděvu

stál smutečním... To don Sebastian

byl sám, můj král! Tu jako vnuknutím

mi přišla výmluvnosť, jak plameny

jsem dotknut cítil se, a jako zvon

zněl hlas můj jasně, plesně, hřímavě,

až se mi cizím zdál. A ode rtů

mi slova plynula, jež kladl tam

ne duch můj, ale mocný demon kýs!

Já netruchlil nad rakví královou,

já mluvil o naději posvátné,

jež v nitru žije všech, jimž svatá jest

ta stará naše vlasť, já proroctví

jak pochodeň do mysli vrhl všech,

již stáli pod klenbou tou chrámovou,

to proroctví, že vzejde opět den

té volnosti, již klade v hrob náš vrah,

že naše slunce, které zapadlo

jak slunce boží, vzejde opět nám!...

A vzpourou každé slovo bylo mé

a každá věta kletbou porobě,

a každý dech můj chvála, oslava

a hymna na toho, jenž neležel

v té prázdné rakvi... Slova dohřměla

a mrákota mě těžká schvátila...

Po celém městě jásot lidu šel

a zvony pohřební se zdály teď,

že velkou radost země hlásají,

a vjezd že oslavují vítěze,

jenž přemoh’ samu smrt, by spasil nás.

Den na to však mě rozkaz přísný stih,

bych odebral se v klášter odlehlý,

kde žil jsem jako pravý vyhnanec,

ač opatem mě vyvolili tam.

Já věděl, jak jsem špehy obklopen,

však nedbal jsem a neskrýval jsem se

svou nadějí, že vrátí se náš král.

A zatím vládl v zemi nepokoj,

a vojsko španělské tam řádilo

jak Satanáš! Tu jednou stalo se,

že přihnali se diví žoldnéři

v náš tichý kraj, že útok činili

na klášter náš, jejž chtěli drancovat.

My byli v kostele při modlitbách,

strach byl se zmocnil bratrů nesmírný,

když dvéře povalili a když chrám

se plnil vojskem. Klidně povstal jsem

a zdvihl svatý kříž. Ti surovci

se na kolena vrhli sic, však hned

zas povstali a jeden z nich mi řek:

„My přišli hledat vaše poklady.

Ty vydejte, sic zapálíme dům.”

My pokladů však žádných neměli,

a lomoz velký byl, když řekl jsem

tu prostou pravdu. Zpiti lakotou

a vášní šíleni se hrnuli

ti sběsilci na oltář stříbrný

a svatokrádežnou již sahali

po sochách rukou, když se náhle muž

jim v cestu stavil, mladý, zlatých kštic

a očí blankytných, jak anděl stál

tu mezi oltářem a lupiči,

a zahřměl na ně „stůjte!”, pozdvihl

nad hlavu korouhev, jež visela

na sloupu nedaleko, tasil meč

a řekl surovcům: „Kdo odváží

se krok učinit blíže, skolím jej!

Bůh se mnou jest a s všemi dám se v boj,

bych zachránil zde svatý tento dům.”

A z něho, zdálo se mi, záře šla

a hrůza jakás... A já poznal jej,

to don Sebastian byl. král můj sám!

„Můj králi!” vzkřikl jsem a klesl jsem

u jeho nohou, on však zdvihl mě

a řekl: „Mýlíte se, pane můj.

Jsem prostý vojín...” Zatím prázdnil se

už kostel náš, neb jako zázrakem

strach jakýs byl se zmocnil vojínů

a tiše odcházeli... Zíral jsem,

jak zmámen v oči modré, jejichž hloub

se plna záhad, tajů zdála mi,

a opět zašeptal jsem: „Králi můj!”

Blesk zazářil v těch očích, shasl však

tak rychle, jak byl povstal, smutek jen

se jevil v nich, a rukou kývl mi

teď bohatýr a rychle odešel.

Na prahu ještě jednou ohlíd se

a v zracích teď jsem četl: „Shledáme

se opět někdy!” To mi stačilo.

Teď jist jsem byl, že don Sebastian

je mezi živými. A nedbal jsem,

že špehy moje ihned udali,

že oslovil jsem muže prostého

prý jménem královským, že úmysl

prý zrádný byl. Já nedbal ničeho,

já šťasten byl. Však brzy zavlékli

mě do žaláře, z vlasti vedli mě

a ve španělském úzkém žaláři

po léta pykal jsem za smělost svou,

za nadšení a vzlet svůj při pohřbu,

při strojeném tam v Lisabonu kdys,

a za svůj zdravý zrak, jenž poznal hned

tvář královu, když zjevila se mu

tak znenadále... Nuže, trpěl jsem

a snášel tiše, klidně, nereptal

jsem nikdy, doňo Ano. V modlitbách

jen Boha vzýval jsem, bych dočkal se,

až nad slunce to bude jasnější,

že jsem se nemýlil, když očím svým

jsem věřil zdravým, i když podlehl

jsem hlasu vnitřnímu, jenž šeptal mi:

„On žije, žije don Sebastian!”

Čas minul, věrní krále stoupenci

už ztráceli znenáhla naděje,

a nikdo nechtěl věřit, nikdo víc,

že žije král, když zůstal stále skryt...

Má víra pevna ale byla přec,

neb mnohdy v klášteře, v němž uvězněn

jsem stále byl, já vídal mezi mší,

když sloužit mi ji dovolovali,

vždy v nejslavnější chvíli, vidinu:

já krále viděl v zbroji stříbrné,

jak mával portugalským praporem

a svatý kříž jak nesl k nebesům!

Já věděl, že to není žádný klam,

však odpověď na moje modlitby.

Až přijde král, jsem sobě šeptával,

pak vysvětlí, proč na se čekat dal...

Však přijde jistě, zjevil mi to Bůh!...

A léta plynula a don Filip

si na mne vzpomněl, kázal otevřít

můj temný žalář, velkodušným zdát

se lidu chtěl, neb zapomenutým

já posud nejsem v rodném kraji svém...

Král Filip otevřel mi vězení,

a v Madrigal mě poslal v tento dům...

Já seznal vás a uvnitř byl jsem jist,

že Bůh sám chtěl mě přiblížiti vám,

sám Filip král že božím nástrojem

jak já a vy... A já se nemýlil!

Dnes jasno je mi vše... Nuž, poslyšte

mé slovo poslední v tom tajemství,

tak posud skrytém světu hluboce...

Dní tomu několik, co odjel jsem

do Mediny del Campo, zavolán

v dům zbožné ženy umírající.

Když poslední jsem útěchu jí dal,

tu odevzdala měšec v ruce mé

a prosila, bych obsah rozdělil

dle vůle své těm, kteří strádají.

Já proved její odkaz. Vyhledal

jsem města část, kde bída má svůj stan,

a vyplnil jsem věrně úkol svůj...

Už chtěl jsem odjíždět, tu klopýtl

můj soumar na dlažbě a shodil mě

před nízkým domem, pustým, chudobným,

jenž v ulici stál prázdné... Nemohl

jsem vstávat hned, tu vyšel rychle muž

z pod stínu dveří domku, přikročil,

by zvedal mě, já vzhléd, bych děkoval,

však vykřik’ jsem a klekl do prachu,

neb přede mnou stál on, jejž čekal jsem

jak spasitele celou řadu let!

To král byl můj, to don Sebastian!

„Buď zdráv, můj králi,” s pláčem zvolal jsem

a líbal jeho ruce, roucha lem,

on však se lek’ a modrý jeho zrak

se zasmušil... Však vzpamatoval se

a pravil klidně: „Co to mluvíte,

můj pane? Já že král? Jsem ubohý

a prostý člověk, z práce žiji své.”

„Ne, ne,” jsem vykřik, „nezklamete mě!

Což nepoznává mě váš majestát?”

V tom přišli lidé, don Sebastian

mi řekl přísně: „Dost již, pane můj!”

A vzdálil se. Já dohře rozuměl.

Chtěl zůstat nepoznán jako doposud

a kázal mi, bych mlčel. V oku však

tom blankytném a hlubokém jsem zřel

tu jeho dobrotu, to přátelství,

jež ke mně choval vždy, a jeho vzhled,

když vzdaloval se, zřejmě pravil mi:

„Přijď opět, příteli, já čekám tě!”

Nuž, doňo Ano, víte nyní vše!

Do Mediny del Campo pojedu

zas zítra ráno, krále vyhledám,

též řeknu mu, jak vřelé srdce zde

v těch temných zdech mu bije oddaně!“

Tak končil mnich, a bledá jeptiška

mu zašeptala: „Přiveďte jej sem!

chci první být, jež vzdá mu volně hold!

Jsemť jeho příbuzná a právo mám

jej uvítati, hrob když vydal jej!”

A zdálo se, že do snů noří se

a neviděla ani mnicha víc,

neb zraky její ssály vidiny

z tmy kolem v chrámě... Jako v horečce

se zvedla, vrávorala ke kříži

a padla na tvář tam a v modlitbách

jak kámen bez pohybu zůstala.

A tmou a tichem zazněl malý zvon,

vzdech kovový a chodbou blíž a blíž

šum lehkých kroků zněl, to jeptišky

do kůru na modlitbu vstoupaly.

Mnich slyše je, bez ruchu rychle vstal

a tiše vyšel z chrámu dvířkami,

jež v temnou vedly pustou ulici. –

Den druhý vyjel mnich za úsvitu

do Mediny del Campo, vyhledal

tam pustý dům v té prázdné ulici,

kde soumar jeho klopýt nedávno.

Teď přivázal jej k mříži železné

u okna úzkého a zaklepal

na dvéře domu; zvuk se rozléhal

pod klenbou síně, žádná odpověď

však nepřicházela, tu opřel se

o veřej spuchřelou a dokořán

se otevřely vrátka. Vešel mnich.

Síň byla šerá, prázdnou zdála se,

však v koutě malá byla zděná pec,

v níž oheň plál a před ní, obrácen

jsa zády k dveřím, seděl skrčen muž

a hleděl zamyšleně do ohně,

jenž rudou září poléval mu líc

a zlatem ve vlasech mu plavých plál.

Mnich přistoup’ tiše, ruku položil

mu na rameno. Trhl sebou muž

a vyskočil a hleděl s úžasem

mu v oči planoucí jak v horečce

a lehce zblednuv, takto zašeptal:

„Pryč ode mne! Pryč odstup, vidino!

Tys prázdným vzduchem! Plodem jsi mých dum!”

Mnich usmál se a řekl: „Příšerou

já nejsem žádnou, v žilách mých je krev!”

Muž zmaten sklopil oči a pak děl:

„Co, pane, chcete mi? A kým že jste?”

„My poprvé se nevidíme dnes,”

řek’ Michal de los Santos, „králi můj,

proč přede mnou svůj skrývat majestát?”

„Vy nejste příšerou,” řek’ na to muž,

:však pokušením mým... Proč zovete

mě králem? Žebrák jsem a peku zde

v té peci paštiky, jež prodávám,

bych hlady nezemřel.” Mnich propukl

v pláč hořký, dlouhý, a pak pravil tak:

„Až na dno tedy bídy nejhlubší

král sklesl můj! Ten velký hrdina,

jenž vyšel vydobyti Afriku

a poklady její mystické,

o kterých Šalomoun už někdy snil!

Však větší, bohatýre boží, jsi,

než kdyby štěstí stále na tebe

svou bylo lilo nejskvělejší zář!

Ó, dovol mi, bych líbal s obuvi

ti prach, ó, králi!” Klesl na zemi

a muži, jehož králem nazýval,

lem roucha líbal, objal kolena.

Ten bránil se a řekl: „Podivný

vás omyl ovládá. Teď poznávám

vás opět, pane. Ano, setkal jsem

se s vámi před lety a jako teď

jste nazýval mne králem, pánem svým,

a don Sebastianem. Tenkráte

jsem vojínem byl a vy opatem...

To bylo v Portugalsku. Vrátil jsem

se tenkrát z Afriky se zbytkem vojsk

po nešťastné té bitvě, v které pad

on, jehož milujete vášnivě,

až příliš vášnivě, až horečně.

Já přešel tenkrát v službu španělskou...

A nedávno zde uviděl jsem vás.

Jest pravda, mnohokráte slyšel jsem,

že podoben jsem králi nápadně...

Však přísahám při Bohu, při živém,

že nejsem jím, za nějž mě béřete.

Vy slyšíte? Při Bohu přísahám

a při Kristu a jeho andělích.

Nuž, nyní jděte v míru! S vámi Bůh!

Vy nevíte, co ze mne děláte,

vy nevíte, co trpím, nevíte,

že svádíte mne jako ďábel sám,

vy nevíte, co smělých myšlének

zde při tom ohni na mě doráží,

co ve mně děje se, co pudí mě

se vrhat v život plný obrovských

a dobrodružných činů rekovských!

Vy nevíte, že vidmo koruny

v mou bídu září, a vy nevíte,

proč na hlavu bych vsadit si ji chtěl!

Kdo poslal vás, byste mě k propasti

té závratné, na jejímž kraji jsem,

blíž ještě vlekl? Satan nebo Bůh?

Když nedávno v té pusté ulici

jste z nenadání „králi!” pravil mi,

tu bylo mi, jak by se dokořán

ráj otevíral mi... A zdálo se

mé duši v pochybnostech tonoucí,

že Bůh vás poslal... Avšak jaký hřích

si myslit, Bůh že dovoluje lež?”

Mnich zamyšlen byl; zraky hluboké

se zdály plny dum, tak podivných,

že oči jeho jako šílence

zář strašidelnou, hroznou šířily.

Do ohně zřel. Po dlouhém mlčení

se ozval takto: „Vy jste přísahal,

že nejste králem. Krutě zavraždil

jste tímto slovem celé blaho mé,

neb nejste li vy don Sebastian,

pak pravda je, že zhynul v Africe,

a naděj moje mrtva! V okovech

můj drahý tedy národ zůstane...

Vy přísahal jste! Běda, běda nám!”

A slzy kanuly mu na tváře

a divoce zalomil rukama

a šeptal: „Krvavý ten tedy král

na šíj nám šlapat smí a bez pomsty!

Bůh vydal bez lítosti v podnož nás

na věky nepřátelům? Žije Bůh?

Co činit mám? Je pusto v nitru mém!

Vždyť poslední zemřela naděje!

A moje vidiny? Vše bylo lež,

a Bůh mě klamal, když jsem modlil se?”

Bled klesl na zem, náhle vzpřímil však

se v nadšení a zvolal: „Klamati

Bůh nemůže! Ne, on mě vedl sem!

Král mrtev jest? Nuž, stvořil dvakrát Bůh

jej tedy! Jeden don Sebastian

v prach rozpad se a druhý stojí zde!

Buď zdráv, můj králi, přec tvůj majestát

smím slovy těmi zdravit v pokoře!

Ty sám jsi řek’ koruny vidina

že v tušící tvou duši zářívá?

To pokyn z nebes jest! Jsi povolán,

bys polo zavražděný pomstil lid!

Ty bledneš, muži? Podej ruky mi

a pojď, kam povedu tě. Pravím ti,

že Bůh tě volá. Proč jak z kamene

se na mě díváš?” Poklek’ před mnichem

muž bledý, chvějící se jako list,

a zašeptal: „Jsemť hoden nástrojem

být velkých dějů? Srdce neznáš mé

a divé jeho sny a záhady!”

Mnich usmál se a řek: „Pravdu máš!

Chci slyšet, co o sobě povědít

mi volně smíš... Nuž, svěř se, svěř se mi

a odpovím na místě Boha ti,

jak činím při zpovědi kajicných.”

Tak pravil mnich a sedl před ohněm

v té šeré síni, povstal bledý muž,

u dveří zatáh’ těžkou závoru

a k ohni vrátiv se, též přisedl

a tichým hlasem takto vyprávěl:

„jsem Gabriel de Espinosa zván,

a třicet minulo a pět mi let...

To jméno, Espinosa, není mé,

jest darem jen těch, kteří ujali

se mého mládí, mého dětinství,

a bohužel můj život zachytli,

když na rtech chvěl se už co poslední

a slabý vzdech... To bylo v Toledě.

Tam v chudobě žil jakýs paštikář,

Chyméno zval de Espinosa se.

Sel za svítání jednou v neděli

na tichou mši; když dvéře otevřel,

na prahu malé dítě nalezl,

jež umírat se zdálo. Polekán

svou ženu volal matku Aldonzu.

Ta přiběhla. To dítě byl jsem já.

Nuž, život tenkrát zachránili mi.

Byl zavit prý jsem v látku hedbávnou,

a měšec přivázán prý ke mně byl

pln zlata, cedule tam byla též,

na které stálo: „Hoch již pokřtěn jest

a jmenuje se Gabriel.” Nic víc...

Můj pěstoun dobrým, zbožným mužem byl

a bezdětek a jako boží dar

mě přijal rád, a matka Aldonza

mě hýčkala, jakbych jí vlastní byl.

Já rostl v Toledě, jak roste pták

ve hvozdě volně, v šeru mystickém,

kde voní květy, šumí stromoví

a skryté vody... Hvozd jak mystický

je Toledo, s tím šerem ulic svých,

v nichž saracénské stojí paláce

o svoje dávné pány truchlící,

kde mešity se staly kostely,

kde každý kámen mluví o slávě

a o krvi, jíž porosen kdys byl...

Ó, krásné moje město Toledo,

ty luzná děvo, hrdá sultáno,

nad jejíž ztrátou posud za mořem

za modrým pláčou maurští králové,

o které pějí pěvci ve smutku,

což mohu kdy na tebe zapomnít,

jak trmíš v slunném svitu na vrších,

u jejichž pat se Taja valí proud?

Jest básní každá z ulic křivých tvých,

a každý pamatuje z domů tvých

děj bohatýrský... čar je v jménu tvém

a kolem tebe kvete svěží ráj,

pln stromů a pln květů... V městě tom

já trávil tedy klidné dětství své,

jak v lese pták, a duši plnily

mi vidiny těch hrdin velikých,

o nichž mi bez přestání mluvila

a zpívala Aldonza. Rodů všech

jí v místě byly známy dějiny.

a staré zvěsty, staré pohádky

v sluch dychtící mi denně vlívala,

a zdálo se mi, že jsem povolán,

bych taktéž velké konal úkoly

a slávou svého jména plnil svět.

A mnohdy Aldonza mi pravila:

„Ty dvojnásobně velkým měl bys být,

bys odčinil tu skvrnu, která lpí

na tobě ubohém, bys přinutil

svou slávou někdy ty, již od tebe

se odvrátili hříšně, hlásit se

zas k tobě, prosíce, by’s prominul.”

Já nerozuměl dlouho, jednou však

ve velkém hněvu pěstoun prozradil

mi mého narození neštěstí...

Chtěl totiž, bych se učil řemeslu,

jímž on se živil sám tak poctivě

i ženu svou i mne, neb přišel čas,

bych zvolil, čím se živit budu kdys,

až on zde nebude. Tu zdálo se

mi v dětské pýše, že mne urazil,

a pohrdání své jsem na jevo

mu dával bez obalu, pravil jsem:

„To pro otroka práce, pro mne ne!

Já cítím povolání k vyššímu

než topit pec a těsto zadělat!

Mně v světě sláva kyne nejvyšší,

ne kopist třímat, povolání mé,

však reků meč!” Chyméno ruměncem

tu studu zaplál, hněvem zase bled

a zvolal rozhorlen: „Tak mluvit smíš,

ty nalezenče, jejž jsem z milosti

kdys útrpně zdvih’ z dlažby ulice?

Chléb, který jídáš, mou jest almužnou,

a ty mi spíláš? Nemáš rodičů

a počestným dost není ti můj stav?”

Mně bylo, jak by zasáhl mě hrom!

Něm zůstal jsem a hleděl ztrnule

mu v tváře planoucí, však Aldonza

na chotě svého vyřítila se

jak lítá bouř a tak mu pravila,

mě berouc v ochranu: „Což veškerý

se ztratil stud už, muži, z duše tvé,

že ubohého hocha ničíš tak!

A proč? Pro slovo dětsky nemoudré!

Co vyčítáš mu jeho temný rod?

Kdo ví, jak jasní jeho rodiče?

Kdo ví, jaké to těžké tajemství,

jež nutilo je, by ho na čas snad

jen zapřeli? A velká snad to česť,

že položili jej nám před dvéře!

Ty myslíš, dobrý skutek křesťanský

že’s vykonal, když dítě přijal jsi.

Nuž, dnes jsi zničil dobrý ten svůj čin,

neb vyčítals mu dobrodiní své!

Ó, styď se, ukrutný!” Tak zvolala

a začala mě líbat, konejšit

a šeptala mi: „Pravdu, dítě, máš!

Ty k činům vznešenějším zajisté

jsi povolán, než dřepět u pece

V Tvých žilách knížecí koluje krev,

jsemť toho jista! Každý pohyb tvůj

to prozrazuje, celé vzezření!

Ty budeš bohatýrem slaveným,

ne pekařem, ty světlo duše mé!”

Já plakal trpce, dlouho, vášnivě,

a cítil jsem se zkrušen. Pěstoun můj

byl zahanben nad náhlou zlobou svou

a řekl ženě: „Pravda, chybil jsem!

On nebyl nevděčným, neb nevěděl,

že zavázán mi je... Ty, ženo, však

jsi vinna, trestuhodná, obraznosť

že planými mu naplňuješ sny!”

A mezi řečí tou se blížil mně

a pohladil mě něžně po tváři,

já utřel slzy, klekl, pokorně

jsem pravil mu: „Můj pane, sluhou jsem

tvým poslušným. Cokoli se mnou čiň.”

„Ne tak, mé dítě,” řekl, „zapomeň

na dnešní den a buď zas, jak jsi byl.”

A líbal mě. Aldonza pochmurně

se dívala na chotě, pravíc tak:

„Sny plané, myslíš, jsou má tušení?

Ty beze vzletu vždy byls, krčit se

a malým být, se zdá ti moudrostí.

Však dokážu, že nejsou plané sny,

co Bůh mi vnukl. Neustanu dřív

než najdu stopu, která povede

mě do hlubiny toho tajemství.”

„Ne,” řekl její choť, „nic nepátrej

po věcech skrytých, větřím nebezpéč,

a neštěstí bys snadno přivésti

na sebe mohla, na nás na všecky!

Kdo schopen je své dítě vyvrhnout,

jest schopen také prolévati krev

těch, kteří všetečně se vmísiti

do skrytých snaží jeho tajemství.

Neb závažné zajisté příčiny

ho nutily se skrývat před světem.”

Tak řek, Chyméno, avšak Aldonza

jen pokrčila mlčky rameny

a s pohrdlivým vyšla úsměvem. –

Od toho dne mi bylo, jako by

mi křídla duše byly zlomeny.

Tak skřivanu je, který vyletět

chce k báni nebes a jejž srazily

zpět na zem těžké z mraků přívaly.

Já poslušně se učil řemeslu

a cítil jsem se v domě pěstouna

jak žebrák, jenž se krčí do kouta...

Však každé slovo, které Aldonza

v den pronášela onen osudný,

mi tajně klíčit v duši začalo,

a žárem vzplanula má obraznosť

a kouzlila mi tisíc přeludů.

A zíraje do výhně zářící,

před pecí stával jsem a jako v snu

jsem spřádal směle velké vidiny

o budoucnosti, která čeká mě...

Já v ohni tom a v kouři, v plápolu,

v dešti jisker v peci vídával

měst celých požár: Troje velký pád

neb dobytí Sagunta... Čítal jsem

o jejich osudech a hrdinství

a plnily mou mysl přemocně.

V hučení ohně divých válek ryk

já slýchával... Já snil o Cídovi,

o Hanibalu... Jindy ztrácel jsem

se v dumách pýchy. V plamech vídal jsem

cos jako dlouhý průvod slavnostní,

ten zlatotřpytný k domu kráčel k nám...

To mocný kníže, pravý otec můj,

před tváří všeho světa pro syna

si přijížděl... Jak tlouklo srdce mi!

Však slovo přísné mého pěstouna,

jenž tři neb čtyřikrát mě oslovil

a odpovědi nemoh dočkati

se ode mne, mě budívalo z dum

a tahalo mě zpět do pokory

a do popela, jejž jsem hrabat měl...

Tak plynula mi léta... Nežil jsem.

Tou celou dobou neslyšel jsem už

o rodu mluvit svém, až na večer,

kdy dům byl zavřen, jednou Aldonza

mě a Chyména táhla do kouta,

do nejzazšího v síni, šeptajíc:

„Jsem na stopě! Já nemýlila se!

Ó, bože můj, kdybyste věděli!

Můj Gabriel je víc než knížetem!”

A ruku moji tiskla ke rtům svým,

ač jsem se bránil, plana v ruměnci.

„Co to vše znamená?” děl pěstoun můj.

„Jaké to nové sny a vidiny?”

Tu Aldonza se pyšně vzpřímila

a řekla: „Nemám posud jistoty,

však pošeptám ti jméno do ucha,

nic víc... Za krátký čas tě přesvědčím.”

A učinila tak. Chyméno zbled

a zahleděl se v tvář mou udiven,

pak řekl: „Ženo, probůh, nepátrej!

Co platno bylo by, když na jevo

by přišla pravda? Pořídilas by

co proti moci takové? Ne, ne!

Je lépe v stínu žít a mlčeti.”

Tak pravil muž a ona rameny

jen krčila. Já marně prosil je,

by v tajemství mě zasvětili též.

„Ne,” řekla Aldonza, „neb nepřišla

pro tebe ještě doba.” Za dva dni

jsme večer marně dlouho čekali,

až Aldonza se vrátí, nepřišla,

a noc když nastala, tu vyšli jsme

ji hledat v sousedství. Až do rána

jsme marně chodili po Toledě,

ni stopa po ní nikde nebyla.

Strach pojal nás a domů šli jsme zas.

Snad vrátila se? Dům sic prázden byl,

však u pece byl vbodnut dlouhý nůž,

jenž za hřeb sloužil jakés listině.

V té stálo psáno: „Ženu nehledej,

to marné jest, Chyméno! Nezmiňuj

se hlučně o tom, že ti zmizela.

Proč vyzývala proti sobě moc,

jež zkouší ji? Proč vniknout hleděla

v taj, který tajem věčně zůstat má?

Dej dobrý pozor, abys záhubu

též nepřived na vlastní hlavu svou.”

Nám stydla v žilách krev! A do pláče

pak propukli jsme. Brzy nevole

však ve mně zvítězila. „Jak?” jsem děl,

„my mlčet máme, nechat v ďábelské

snad moci tu, která nám drahá je?

Ne, celé město vzbouřím! Kdybych měl

krále vyhledati v Madridě,

já učiním to! Já ji zachráním,

tu, která vždy mi matkou bývala!”

Však bránil mi Chyméno polekán.

„Pro tebe,” zvolal, „padla v záhubu!

Chceš uvrhnout i mne teď v neštěstí?

Co, pošetilý, možno pořídit?

Což svého práva chuďas došel kdy?

My k tomu jsme, abychom snášeli,

a ozvem li se, počítáno nám

hned každé slovo za vzdor, za vzpouru!”

Já rděl se za tu nízkou zbabělosť,

za sobecký ten strach, však pěstoun můj

mne jednat nenechal. Když zuřil jsem

a z domu chtěl jsem, tu mě přemohl

a svázal mě, byl silnější než já,

a marně o zeď hlavou tloukl jsem.

Já rozstonal se hněvem, lítostí,

a sláb a v horečce a v bolestech

jsem po Aldonze volal ve slzách,

to bylo vše, co činit zbylo mi!

Tak plynul týden as neb deset dní.

Tu náhle v noci jednou bylo mi,

jak u dveří bych slyšel klepání

a zvuky hlasu, jejž jsem přece znal,

jenž ale teď tak zdál se příšerný,

že vlasy se mi hrůzou ježily...

To Aldonzy byl hlas, však jinak zněl

než před tím kdy, to slova nebyla,

jen zvuk jak zvířecí! Já vyskočil

a vzbudil Chyména, ten líně vstal

a křesal světlo, zatím letěl jsem,

bych dvéře otevřel... Zjev hroznější

než strašidla na práhu chvíli stál

ve světle hvězd – to byla Aldonza,

však v očích jejích dlelo šílenství,

tvář její bledá lidskou nebyla,

krev na rukou jí lpěla, na šatech

na rozedraných vlasy visely

jí v čelo v chumáčích... Jak divá zvěř

se vrhla v síň, a zvuky kňučící

a skuhravé jí přicházely z úst

a posunky jak v divém zoufalství,

strach nesmírný na jevo dávala.

Já zavřel dvéře rychle , rozsvítil

Chyméno lampu teď a ženu vzal

a táhl k sedadlu a s pláčem děl:

„Co, ubohá, tys asi trpěla!

Ty uniklas jim?” Hlavou kývala

a strašlivé ty zvuky vyjící

zas od úst zněly jí, nám ježily

se vlasy zas a děl Chyméno tak:

„Proč nemluvíš? Kdo je tvůj nepřítel?

Mluv slova přec? Co znamená tvůj vzlyk?”

Tu vyšel zvuk jí ještě hroznější

z úst krvavých a rozevřela je

a posvítila lampou, vykřikla

a padla k zemi v křečí smrtelných,

já vykřik též a spáry šílenství

jsem v mozku cítil, posud cítím je,

když vzpomenu si hrozné chvíle té –

v těch ústech nebylo už jazyka!

Byl vyříznut... Já ztratil vědomí

a ráno, když jsem opět nabyl je,

tu ležela Aldonza na lůžku

už mrtvá, chladná... V horečném jak snu

jsem nyní vše jen viděl: hemžení

se lidí v příbytku a pohřební

pak přípravy... Já ležel chor a sláb

na loži svém po víc než dvanáct dnů

a cizí vídával jsem osobu

teď chodit komnatou a sloužit nám,

mně nejdříve, pak mému pěstounu,

jenž uleh’ též. Byl jako zmámený,

už nemluvil a zdál se pozbývat

i sil i vědomí; po celý den

jen vzdychal, tiše sténal, propukal

v pláč jako dítě, ale nemluvil.

Ta cizí, sloužící nám osoba

mi působila pověrečný strach:

to suchá, velká byla ženština,

tvář její přísná byla, pochmurná,

a její zrak se číhat jaksi zdál,

já nevím na co... Jednou vzkřikl jsem:

„Pryč ode mne! Kdo jsi, ty přízraku?”

Tu usmála se trochu, pravíc mi:

„Strach nemějte. Kdo jsem? Jsem ubohá

a chudá jako vy. Však soustrasť mám.

a proto zde tak dlouho zůstanu,

až vy neb pěstoun váš se uzdraví,

pak navzájem si pomůžete už.

Jak opustit vás mohu v bídě té?

Bůh, doufám, odplatí mi soucit můj.”

Ta slova konejšila poněkud

můj strach a neurčitou obavu,

a mysl má se jasnit začala.

Noc na to spal jsem klidně poprvé,

když malý šramot jakýs zbudil mě,

já oči otevřel, však nepohnut

jsem zůstal na lůžku... Tu viděl jsem,

jak cizí ona žena pozvedla

u skříně těžké víko, vyňala

z ní fiólu a ohlížela se

pak opatrně v stranu, kde jsem spal;

stín na tvář padal mi, a tich jsem byl,

tu myslila, že klidně posud spím,

a k lůžku šla. Chyménu nahnula

tu ke rtům fiólu, a myslil jsem,

že spícímu tak v ústa kape lék.

Však za chvíli můj pěstoun zachvěl se

a brzy na to vykřik: „Bože můj,

v mých útrobách je uhlí řežavé!”

Bled jako smrt jsem s lože vyskočil

a bleskem chápal jsem ten zločin hned,

i pěstoun můj teď jasně pochopil:

„Jed!” křičel, „jed jsem pil! Jsem otráven

Pro Boha, pomoc!” V zuřivosti své

já nedbal toho křiku, vrh’ jsem se

na vražednici, silná byla však

a chorobou já sláb, v tom zápasu

sem brzy podleh, odmrštila mne

a uprchla, a zatím pěstoun můj

se svíjel bolestí a vyl jak vlk.

Já nevěděl, jak pomoci mu mám,

bez rady stál jsem v pláči, zoufalý

a volal s ním o pomoc, o pomstu.

On mezi horečnými výkřiky

mi řekl však: „Jak žena ubohá,

jež zkrvácela zde, má Aldonza,

tak obětí jsem toho tajemství,

jež halí narození tvé! Ty’s byl

nám záhubou, ty byl’s nám prokletím!”

Já k němu vrhl se a zvolal jsem:

„V té hrozné chvíli smrti, před Bohem

zde s vámi proklínám ty, kteří mne

ve hříchu zplodili a odvrhli.

A přísahám vám pomstu strašlivou,

jen rcete mi, jak najdu vrahy ty?

To jméno řekněte mi, rychle teď,

jež Aldonza vám byla šeptala

do ucha tenkráte! Vy blednete,

ó, rychle, rychle, než vás schvátí smrt!”

„To jméno?” mumlal. „Ano, pravdu máš...

já povím ti... ty pomstu přísaháš?”

„Ó, ano,” bez dechu jsem naléhal,

„to jméno, rychle...” Zraky vytřeštil

a hlasem slabým řekl: „Jméno to?”

„Pro Boha, rychle!” řval jsem zoufale.

„To jméno? jaké jméno?” slabě řek’,

a zrak byl náhle jako skleněný,

a údy tuhly mu. Však ještě dech

se chvěl mu na rtech. Zpola šílený

jsem zatřás jím a prosil: „Řekněte

mi ono jméno, doufáte li v ráj

a v světlo vejít věčné!” Zamumlal:

„To jméno...?” Dvakrát na to sebou trh

a zůstal mrtev... A s ním kleslo hrob

to tajemství na věky, zapadla

s ním pomsta má pod černou němou zem. –

Je těžko povědít, co trpěl jsem!

Já nebyl schopen ani myšlénky,

a divím se, že nezemřel jsem též...

co nyní stalo se, to uhodnout

by nemoh’ nikdo: Vedli v žalář mě

a řekli mi, že bídným vrahem jsem,

že trávil jsem svého pěstouna,

že dlouho tak mě mučit budou teď,

až přiznám se!... Já mlčel. Tup jsem byl

a čekal jsem, až tedy umučí

mě katani, tak trudu zbaví mě

a toho pekla, které životem

se zove na zemi... Však stalo se,

že jednou ráno vešel starý mnich

v mé vězení a ten mi pravil tak:

„Vím, že jsi nevinen, a kyne ti

teď spása, poslechneš li rady mé.

Ve Španělích tě jistá čeká smrť,

kdybys vyšel volný z vězení

a očištěn a podezření prost.

Nuž, souhlasíš? Chceš prchnout daleko?”

Mně bylo, jak by anděl nabídl

mi místo pekla ráje radosti,

tak náhle ve mně touha vyšlehla

přec mezi živoucími zůstati,

a zvolal jsem: „Jak rád bych poslechl!

Však jak se dostanu na volný vzduch?

Čím odsud dál, tím šťastnějším bych byl.”

„To slyším rád,” řek na to onen mnich.

„Nuž, se mnou pojď. Já sám tě vyvedu.”

Já sluchu nevěřil, však neváhal,

a jeho roucha jsem se zachytl

a kráčel za ním. Chodbou bez konce

jsme brali se a nikde neviděl

jsem člověka ni v dvoře. v zahradě,

jež pustá, smutná ke zdím šedivým

se těsnit zdála toho žaláře

a sama obehnána byla zdí

jak baštou. Mnich mne vedl houštinou

a brzy malá dvířka otevřel.

Teď stáli jsme nad Tajem šumícím

na strmé stěně skal, kde přivázán

byl malý soumar k stromu. Řek’ mi mnich:

„To zvíře patří tobě. Prchni teď.”

A pomáhal mi v sedlo. Podal mi

pak ještě malý měšec s penězi,

a já mu děkoval. On kynul mi,

a v dál jsem pílil, strachem chvěje se,

by za mnou žalářníci nepřišli.

Tak jel jsem bez ustání dál a dál

až k večeru. Pak byl jsem klidnější.

Teď rozjímal jsem. Nebál jsem se už.

Vždyť bylo jisto, že mne z vězení

ti vyvedli, již uvrhli mne tam,

a že mne tedy stihat nebudou.

Já slíbil, ze Španěl že odjedu,

jak žádal mnich. Má mysl bouřila

se, když jsem vzpomněl si, kdo volnost mou

mi dával. Nebyli to vrahové

mých pěstounů? Proč ušetřili mě?

Snad z lásky, již přec pro mě cítili?

Já plakal při té myšlénce. Ach, ne,

jsem zase smutně řekl si, ach, ne!

Jen proto neprolili moji krev,

že jisti jsou, že jméno neznám to,

jež zkázou bylo mojím pěstounům!

To bylo zřejmé z mého výslechu,

když uvržen do žaláře jsem byl.

Já plakal znova. Byl jsem opuštěn,

tak sirý, bohem, lidmi opuštěn!...

Však byl jsem mlád, a naděj klíčiti

mi začla znova v srdci, v glorii

když slunce vycházelo v druhý den.

„Co počnu teď?” jsem klidně tázal se

a napadly mě staré moje sny

o bohatýrské slávě! Kynula

mi znova teď a věru zdálo se

mi tehdy ráno v zlaté záplavě,

že jako slunce viděl jsem ji plát

a mávati mi věncem z blesků vstříc!

Mně úsměv vstoupal na tvář ze srdce

a divil jsem se, že jsem dovedl

se ještě usmívat... Nuž, zřekl jsem

se tedy pomsty své a za vidmem

do modra na pouť jsem se vydával.

Já unik’ v Portugalsko... Bože můj,

jak líčit cestu svou na Golgothu?

Nač šířit se o honbě za vidmem

za prázdným, které lidé štěstím zvou

a slávou toho světa? Vedla pouť

mě dolem ssujících se nadějí

a konečně k trpkému sklamání!

Já stal se vojákem. Svou mladou krev,

své síly, vzlet svůj, všem jsem s radostí

a marnotratně v oběť přinášel

za slávy sen... Po léta dychtil jsem

si jména dobýt, nepovšimnut však

jsem stále zůstal. Na to rozladěn

a nespokojen šel jsem v cizí dál.

Krev proléval jsem nyní v Německu,

pak ve Francii, v Čechách. ve Vlaších

za cizí zájmy... Štěstí nikde však

se usmívati na mne nechtělo,

a jednou řekl jsem si: „Hanbou jest

tak surově jen vyhledávat seč!

Jen myšlénka, jen svaté nadšení

pro velkou věc posvětí hrdinu,

tak žoldnéřem, ne bohatýrem jsi!”

A právě v onu dobu chystal se

do Afriky král don Sebastian.

To bylo cos, jak vojna křižácká!

To jako Alexandra tažení

se zdálo mi do zemí mystických,

byl polobohem don Sebastian,

jejž nebe poslalo, by zlatý věk

své vlasti vrátil, lidstvo povznášel!

Já v Portugalsko dychtiv letěl zpět

a plul jsem s králem nadšen v Afriku.

Teď zdálo se, že posléz usmálo

se na mě štěstí!... Neboť v Maroku

jsem při šarvátce s Maury vynik’ tak

před zrakem krále samého, že hned

po našem vítězství nad pohany

v té půtce nahodilé rozkaz dal,

by přivedli mě k němu. Vešel jsem

v stan jeho hedbávný, a živě král

vstal s kože lví, na které spočíval,

šel krok mi vstříc a ruku podal mi,

chtěl cosi říci, když mě viděl však

tak z blízka, zarazil se udiven

a mlčel chvíli, já též vzrušen byl,

neb bylo mi, když naň jsem pohlédl,

jak bych se díval na se v zrcadlo

a poněkud jen starším viděl se,

než tehda byl jsem. Král teď promluvil:

„To divná hra je,” řekl, „přírody!

Kde vzal jste, pro Bůh, moji podobu?”

Pak usmál se a dodal: „Bohu dík,

že rysy tváře nemám společné

se žádným zbabělcem! Vy chrabrým jste,

já s radostí vás viděl bojovat,

vy rozhodl jste dnešní vítězství,

a byl to první boj náš v Africe!

Já beru to za dobré znamení

a děkuji vám. Nezapomenu.

Tři pouze krátké posečkejte dny

a uvidíte, jak se odměním.”

Já štěstím zářil. Na to ptal se mne,

kde zrozen jsem a na mou rodinu.

Já smuten v krátkosti mu svěřil se,

a na to on: „Nuž, jméno vyhlédám

sám pro vás důstojné... Vy pravíte,

že Toledo je vaším rodištěm?”...

A zamyslil se na to hluboce

a kýv, že odejíti mohu teď,

a udiven se díval na mě zas,

až za mnou koltry stánu zapadly.

Jak ve snu byl jsem, byl jsem jako spit...

Zvěsť o tom, co se stalo, letěla

hned táborem a ke mně hrnuli

se zvědavci. Já toužil býti sám

a k večeru jsem tiše vykrad’ se

až daleko za stany poslední.

Tam ticho bylo, pusto. Žlutavý

se písek kupil sypký vysoce

a tvořil řetěz holých pahrbků,

za nimiž temně modré v dálavě

se pásmo vrchů táhlo. Krvavě

se západ rděl a staré cypřiše

a prastaré karuby ztemnělé

se pnuly sem tam z pláně k nebesům,

a nedaleko v písku kmitala

se modrá voda, zlato plálo v ní

a rudý z oblak odlesk, sem a tam

kraj tůně veliký stál plameňák

na jedné noze, třpytný jako sníh,

na křídlech, na hrdle a na hlavě

pak zrůžovělý jako mladý den...

Já zahleděl se v kraj ten, cizí tak,

jenž ke mně mluvil jako pohádka,

a nevím, jak jsem dlouho takto snil,

když někdo za ruku mě vzal. Já vzhléd.

To starý vojín byl, já znal jsem jej

už dávno, z oněch dob, když zavítal

jsem v Portugalsko poprvé. Ten muž

mi tenkrát upřímným byl přítelem,

a plnou měl jsem k němu důvěru.

Teď pravil mi: „Já slyším s podivem

o podobě tvé s králem. Neznám jej,

neb nikdy jsem jej z blízka neviděl.

A podivné se ve mně myšlénky

teď rodí, milý brachu. Pověz mi,

co víš o rodičích svých. Povím pak

ti, co mi hlavou mihlo.” V krátkosti

teď jemu řekl jsem, co dříve král

byl slyšel z úst mých. Druh můj Silvio

se zamyslil a pravil: „Zdá se mi,

že na stopě jsem, věru, na pravé...

Slyš, Gabrieli. Žil jsem v Toledě

v ten asi čas, když jsi se narodil,

a divná tenkrát kolovala zvěst

v tom starém městě... Karel Pátý měl,

ten mocný král a císař, jak snad víš,

dceř spanilou Juanu. Blankytné

ty jasné zraky, zlatých vlasů zář,

jež ozdobou jsou krále, dědictvím

jsou po ní, neboť dona Juana

se vdala v Portugalsku. Její syn

jest don Sebastian. Byl tříletý,

když otec jeho zemřel. Královna

tak mladá, krásná, mnoho zkoušela

teď trpkosti v svém vdovství, vzali jí

i syna jejího a odňali

jí všechnu moc, ba všechen možný vliv.

To snášet nechtěla a vrátila

se v svoji vlast. Však chladně přijal ji

král Filip, bratr její. Nová strasť

ji čekala a skryla smutek svůj

kdes v klášteře... Však vzešel štěstí den:

jí zora lásky vzešla konečně!

Ten první její sňatek smutný byl,

co oběť pouze byla provdána.

Teď byla volna! Slze utřela,

jež prolévala po celý už rok

pro dítě své, jež krutě vzali jí,

a s mužem šla, jenž vášní nesmírnou

byl pro ni vzplál!... Kdo byl ten milenec?

To nikdo neví... Jednou v Toledě

se našel trup bez hlavy u řeky,

trup muže mladého, a za dva dni

jel povoz uzavřený, střežený

jak bleskem v trysku z města za noci,

však pravilo se, hrozné výkřiky

že zněly z vozu prý, že šílená

prý žena jela v něm, a někdo zhlíd,

když z domu vlekly ji, že líbala

prý v smíchu děsuplodném, v slzách zas

cos jako lidskou hlavu, halenou

do zlatých vlasů, které plynuly

jí dlouze prý, jak závoj s temena...

A tentýž dům, z kterého vyjela,

leh’ popelem... A říkalo se pak,

že v starém onom maurském paláci

ve skrytosti a v taji blaženi

dva žili lidé, žena s manželem,

a nedávno že zrodil se tam hoch...

Teď beze stopy všechno zmizelo,

dům sám a sloužící a páni též...

A na to krátce přišla truchlá zvěsť,

že zemřela prý náhle královna

kdys portugalská, doňa Juana...

Teď začali si lidé šeptati,

že ona snad to byla, nešťastná,

jež v městě žila skrytě s chotěm svým,

s tím neznámým... Však brzy pykali,

kdo slovem zavadili o tu věc,

neb zmizeli hned v noci žalářní

a nikdo o nich dále nezvěděl...

umlkly hned šepty veškeré

a shroužilo se všechno v nepaměť,

co povstalo co neurčitá zvěsť...

Nuž,” skončil Silvio, můj starý druh,

„teď, Gabrieli, světlo vzchází mi,

když tajemství znám tvého života!

Už není pochyby! Ty’s dítětem,

jež zrodilo se tenkrát v Toledě,

když shořel palác a když vraždou pad‘

ten neznámý... Nuž, krátce povím ti,

co myslím si: Ty’s bratrem královým!

Vy z jedné matky jste a podobu

jste po ní zdědili!” Tak Silvio

mi tenkrát pravil, a já zůstal něm

a nevěděl jsem, bdím li nebo sním.

Cos jako naděj v duši vzcházelo

a zapadlo zas v nenadějnou noc!

To horečný byl zajisté jen sen!

Však kdyby přece pravda byla v tom?

Bol hlodal v srdci mém, však radosť též

mi v duši svítila: „Ti ukrutni,

co pěstouna mi byli vraždili

a ženu jeho, ti, co vyvrhli

mě na ulici v noci, nebyli

mi tedy rodiče!... Ó, Bohu dík!

A pohroužil jsem tvář svou do dlaní

a plakal jsem pro utrpení těch,

již byli trpký dali žití dar

mně neblahému! Když jsem opět zhlíd,

byl Silvio odešel, a hvězdný svit

už lil se stříbrem s nebes temnotou.

Chtěl vstávat jsem a v tábor vrátit se,

tu zahlíd’ jsem cos jako vidinu:

muž mladý kráčel šerem... Co dím? Muž?

Ne, věru, to byl víc než smrtelník!

Cos jako Heros s výšin Olympu

neb některý z těch světlých rytířů,

již hrad svatého Grála střežili

a spíš než lidmi byli anděly.

Zjev přede mnou měl všechen jejich vzlet,

cos jako záře vycházelo z něj

a čekal jsem, že peruť rozevře,

by vzhůru nesl se až k světům těm,

jež démantně se nocí kmitaly.

Já poznal krále. On mě neviděl,

zrak jeho upíral se na hvězdy.

Tich zůstal jsem, abych jej nerušil.

Stín pad’ teď druhý v písek bělavý:

muž druhý zjevil se, já znal jej též.

Don Christovam de Tavora to byl,

druh králův nejdražší. Ten promluvil:

„Kde bloudíš, pane? Rci, a o čem sníš?

Jak rád jsi samoten... Tak bloudívals

vždy modrým lesem, v starých zahradách

na břehu moře, sám, jen s dumou svou

co dítě už, co jinoch, teď co muž!

Sníš opět o těch velkých podnicích?

Nuž, skutečnosti blíží se tvůj sen!

Už stojíš na půdě té africké,

již dobyt chceš! A Bůh dá vítězství!”

Král opřen o strom z hluboka si vzdych

a pravil: „Ó, jak srdce bije mi!

Mně jest, jako bych žezlo držel juž

té říše bez konce! Já vidím se,

jak Indii dobývám, Persii,

před brány cařihradské vedu voj,

bych v sídle jeho zničil islamství

a vztyčil kříž na svaté Sofii!

Bůh se mnou jest a dá nám vítězství!”

Pak zamlčel se chvíli, k příteli

se klonil v důvěře a položil

mu hlavu na rameno, řekl pak:

„Mne tíží cosi... Víš, ten mladý muž,

jenž tak mi podoben. Ach, druhu můj,

ty slyšels, co se tajně šeptalo

o matce mé... o jejím neštěstí,

o její lásce... Kdybych bratra měl?”

Don Christovam mu řekl: „Utiš se!

To lichá byla zvěst a pohádka!

Vše láká tě, co jesti podivné

a co se básni rovná... Utiš se

a zažeň chmuru!” Na což pravil král:

„To není chmura! Sladký je mi sen,

že bratr by mi žil! Jest v nitru mém

tak mnoho lásky ladem ležící!

Ty víš, že lásky k ženě neznal jsem,

jak mnich jsem žil... Tím více přátelství

jsem poznal moc a čisté radosti...

Mít bratra! Bratra! Co v tom slově jest,

můj Christovame, blaha, něžnosti!

Však odpusť, odpusť! Nejsi bratrem ty

mým nejdražším?” A objal přítele,

jenž k sobě tisk’ jej, a pak kráčeli

ve tichém hovoru, jenž unikl

už mému sluchu, směrem k táboru

a ztráceli se v svitu bílých hvězd

a v lehké mlze... Ve mně zaštkalo

však siré moje srdce, pozved’ jsem

své ruce směrem, kde byl zmizel král

a žehnal jsem mu, k Bohu volaje!

V té chvíli byl jsem pevně přesvědčen,

že bratrem jeho jsem, že koluje

krev tatáž v žilách mých, neb sopečný

jsem cítil výbuch lásky nesmírné,

jež k němu táhla mě a poutala

a která ve mně neuhasla víc!

Vše, co jsem trpěl, vše, co doufal jsem,

teď zapadlo v noc zapomenutí,

a štěstím spit a nadšen láskou svou

já modlil se: „Dej jemu vítězství,

ty, Bože zástupů! Zdar jemu buď

a štěstí vše! A mně ať připadne

část černá třeba jeho osudu!”

Tak zvolal jsem při svitu svatých hvězd

a vracel jsem se v tábor... Druhý den

ta bitva byla hrozná, vražedná

u Alcaser el Kebir... Zapadlo

tam slunce Portugalska do krve...

Já dvakrát spatřil krále toho dne.

To na úsvitu bylo... Růžově

se vršky na temenách nítily

a bledé zlato nebem lilo se

a v tenké mlze bílé kupole

a minarety mešit mátožně

se rýsovaly v dáli. Kázal král,

by „Zdrávas Marja” hřměly polnice

tím tichým ránem. V řadách stáli jsme

už připraveni k boji. Vysoko

na kopci písčitém stál starý kněz

a držel krucifix, teď přistoupil

král k němu tiše, krucifix mu vzal

a zbožně políbiv jej, pozvedl

kříž temný s bledým tělem Kristovým

do výše k nebi, kterým šlehl den

teď plným zlatem, den, ach, osudný!

Zář jako nimbem plála démantně

kol krále, nadšeného, líbala

na kříži Krista, plála v pozadí

za starým knězem, černě oděným

a jasně zasvitla na mešity

a minarety města Alcaser,

a zdálo se, že ukazuje cíl

nám vytknutý... My pěší padali

na tváře v modlitbě a na koních

se jezdci poklonili hluboce

před spásy znamením... a nad námi

se šumot ozval... Ptáků temný mrak,

voj nekonečný, vzduchem vesloval...

Já zachvěl se. Což cítili už krev

a přišli pro svou kořisť? Zdálo se

mi pojednou, že vidím chmurnou smrť

se vznášeti nad námi krvavou

a neodvratnou, nohy kamenné

že temných osudů už duněly

za námi v spěšných krocích. – Vzkřikl jsem,

a zraky moje plny úzkosti

se nesly tam, kde krále hledaly.

Však nebyl více tam a znamení

teď zaznělo a rychle vstali jsme

a s velkým hlukem vytáhli jsme v boj...

Ó, bože můj, to divé vraždění!

Ó, bože můj, ten konec truchlivý!

Co proléval jsem slzí od těch dob!...

Boj skončen byl, já raněn smrtelně,

a bitva ztracena... Já viděl jej,

jenž ráno zdál se polobohem nám

v té zlaté zbroji, s křížem v rukou svých,

já viděl jej teď tedy naposled...

Jak změněn byl, ó, běda bez konce!

Já viděl jej, jak nahý na zemi

v tom horkém písku ležel, zraky v sloup,

já viděl jej, jenž řekl příteli

(když na něj volal: Vše už ztraceno,

ó, bože, králi, co nám zbyde teď?)

„Teď zbyde ráj, když za něj dáme krev,

jej viděl jsem tou krví zbrocenou,

již vylil marně za věc, za svatou!

Však lépe bylo mu teď mrtvému,

než kdyby živ byl býval poražen

a v rukou nepřátel svých vítězných.

Vždyť byla slova jeho poslední:

„Král volnosti se vzdá jen s životem!”

Svým životem byl volnosť platil svou...

Já nevím, kdo mi život zachoval,

a nenechal mě dokrváceti

pod palným sluncem... Uzdravili mě

a byl jsem vězněm, byl jsem otrokem,

Však pustili mě brzy, nevím proč

a dovlék jsem se k zbytkům armády.

Já v Portugalsko opět vrátil se

a byl jsem opět pustým žoldnéřem.

Já od té doby nežil, truchlil jej

o krále, jejž jsem s vášní miloval

jak svého bratra. Vše, co slyšel jsem

o doně Juaně, vše zdálo se

mi bajkou teď, však láska zůstala

ta bratrská mi přes to v srdci.

V tu dobu stalo se, že zachránil

jsem klášter, v kterém by jste tenkrát žil,

před žháři lítými. Vy zděšeně

jste se na mne díval a vzkřikl jste:

„Vy žijete. můj králi; pane můj!“

Já z bludu vyved vás, však v nitru mém

zas staré dumy z hrobu vstávaly

a šeptaly mi: „K věcem velikým

Bůh povolal tě!“... Potlačil jsem však

to hnutí náhlé. Brzy na to pak

ten život žoldnéřský se shnusil mi,

a řekl jsem si: „Marnosť všecko jest

na světě tom, jak pravil Šalomoun.

Tvé mládí minulo. Ty tam tvé sny

o slávě, štěstí. Jdi a pohřbi se

kdes v zapomenutí a čekej smrť.“

Nuž, šel jsem zpět do vlasti. V Burgosu

jsem nejdřív žil, pak pozděj v Avile.

Tam k pci pekařské jsem v popel sed’

a vrátil se tak s trpkým úsměvem

zas k řemeslu, jimž jsem kdys pohrdal.

Čím hloub jsem padl, čím jsem trpěl víc,

tím byl jsem radši. V ráně obracet

hrot svého nože bylo rozkoší

mi nyní jedinou. Já říkal si,

že pro mne život skončen. Jaký bol

byl ještě na světě, jejž neznal jsem?

Tak tázal jsem se. Nuže, dovědět

jsem brzy měl se, trud že jeden jest

tak těžký, ach, jenž posud cizím byl

mé duši plné ran... Nuž stalo se,

že v Avile jsem s mužem setkal se,

jenž stár a churav, nemoh’ zastati

už práci svou. Zde v tomto domě žil,

byl jeho majetkem. On prosil mě,

bych v Medinu del Campo stěhoval

se v jeho dům a v práci zastal jej.

Já činil tak a za šest měsíců

muž zemřel ten, jsem jeho dědicem.

„Krov nad hlavou tak posléz přece mám,“

jsem řekl si, „ač krov jen chudobný.

Byl spokojen jsem tímto obratem,

měn zdálo se, že klidněj zemru tak,

když nyní hlavu mohu položit

na kámen, který mým jest majetkem.

Tak žil jsem tišej, když mě v Madrigal,

ne dlouho tomu, vedla povinnosť;

neb nebožtík, jehož jsem dědicem byl,

slib učinil, že svíčku voskovou

jak malý sloup a celou zlacenou

před sochou Panny Marje Královny

ve Madrigalu slavně rozsvítí,

tam v starém klášterním tom kostele.

Já nesl svíčku tady v Madrigal,

bych přání zbožné jeho vyplnil,

jak rukou dáním jsem to slíbil mu.

Ó, bože můj, jak mám teď vyslovit,

co se mnou dálo se? Kde slova vzít,

bych jimi oděl to své tajemství,

jež hluboce v mé duši shrouženo:

Já vešel v chrám, byl prázdný na polo,

a večer venku zlatě skláněl se

na zahrady a oknem jediným

pruh žlutavého světla široce

v šer pronikal modravý, jenž prosycen

byl vůní kadidla a lilií.

Za mříží v kůru řada jeptišek

na dlažbě klečela, v stín hroužených,

na jednu z nich však padal zlatý proud,

jenž oknem vnikal... Bílý jako sníh

byl její háv, a jako glorie

svit slunce nad ní spřádal paprsky.

A zvedla hlavu, neviděl jsem tvář,

však její hlas zněl nyní v modlitbě,

byl slavný jako zvon a přesladký,

tak hluboký, tak chvějný, čistý tak

a snivý jako větru šumění.

Mně slzy vstupovaly do očí...

Teď povstala a obrátila se

ke kříži, na němž bledý Kristus mřel

a stála celá v slunné slávě tak.

Já viděl tvář tu bledou, přeluznou,

s níž dojímavý smutek, vznešený,

o snech se mluvit zdál, již prchají,

ach, stále, aniž vyplnily se!

Já znám ten výraz, neboť znám ten žal!

Já viděl ji a náhle bylo mi,

jak by se boží blesk byl dotknul mne!

Mně zdálo se, že kostel v plamenech,

a jasnější než oheň vznášela

se ona světlým mořem plápolů,

a její hlas jak příboj mocných vln

mne nesl výš a výše k nebesům

a srdce moje ve mně jásalo...

Nač šířit slov! Já vzplanul láskou k ní.

Má celá mladosť byla minula

bez čaru, něhy... V proudu krvavých

a divých dobrodružství plynul věk

můj mladý, v ustavičných bojech jen

a v ctižádosti vřelých, smělých snech.

Já mohu říci, jako tenkrát král

pod hvězdným nebem, don Sebastian,

řek’ druhu svému: „žil jsem jako mnich

a nikdy lásky žen jsem nepoznal...“

Já nikdy smyslům nekles’ v otroctví.

Mé mládí minulo a já jsem čist!

Jak vidina jakási bělostná

se jevila mi někdy chvílemi

ta sladká touha lásky, již jsem znal

dle jména jen a mnohdy dumal jsem

o divném osudu, jenž poznati

mi nedal ji. Jak báje o ráji,

jenž někde kvete v dáli za mořem

prý, za burným, se láska zdála mně

po celý život... Hle, a na sklonku

už mládí mého nyní zjevila

se plnou mocí mně, by zkrušila

mě docela... Ó, bože, jaký bol!

Já miluji! A koho! Jeptišku!

A ona z rodu královského jest!

Dceř dona Juana de Austria,

jak řekli mi... Já prchl zoufalý

a polo v šílenství jsem vrhl se

zde před ten oheň v popel, v prach a rmut

a v slzách vášnivých a palčivých

jsem zvolal k Bohu: Proč jsi stvořil mne?

A rozjímal jsem: „Kdybych králem byl,

tu otevřel bych žalář klášterní,

neb všechno může král, a vyved’ bych

tu, její lásku bych si získat chtěl!

A kdybych králem byl, já doved’ bych

si získat její lásku zajisté,

neb všechen vzlet a všechno nadšení,

jež ve mně dříme, ve mně klíčilo

od dětství útlého, by našlo si

tu zlatou dráhu k slávě nejvyšší!“

A o zeď zde jsem tloukl hlavou zas

a křičel jako v čirém bláznovství:

„Vždyť králem jsem já po právu! Světe, slyš!

Sám don Sebastian před smrtí svou

mě bratrem nazval! Svědci hvězdy jsou

ty stříbrné, ty bílé, pravdivé,

již nikdy nelhou! Svědkem vlahá noc

jest modrá, strašidelná, mystická!

Ó, plujte tam tím mořem pradávným,

jež tluče hromem o skalnatý břeh

a z prachu pouště v slunné Africe

stín králův zaklínáním trhejte

na bledý den a otažte se jej!

Jsemť král, jsemť král! Sem s žezlem, s korunou!“

Tak volal jsem, až chrapot stáhl mi

jak rukou obra hrdlo. Padl jsem

a stonal k smrti, v hrozné horečce.

Já nezemřel a vleku život svůj

tak bídný, smutný... Někdy konám pouť

do Madrigalu, kleknu z daleka

a slzami jak mhou pak vidím ji,

jak kráčí v bělosti a v glorii

tím šerým kůrem v chrámě klášterním...

Pak zase zmocňují se záchvaty

mé obolené duše... Na loži

pak ležím bdě, a Satan zjevuje

se s legionem padlých andělů

a zvolá: „Proč tak hyneš nečinně?

Buď smělý! Královu máš podobu

a právo máš po žezlu sáhnouti!

Krev jeho matky v žilách teče tvých!“

Pak někdy je mi, jak bych viděl ji,

tu světlou, bílou, truchlou světici,

a zdá se mi, že ruce vztahuje

a že mi šeptá: „Žalář otevři,

můj rytíři, a vrať mně životu!

Mně plíseň hrobu vraždí v stěnách těch!...

To jest můj život, to má muka jsou!

A v horečce té zjevil jste se vy

a králem zval jste mne už po třetí.

Nuž posýlá vás Bůh či Satan sem?

Tím slovem končil Gabriel a bled

a rozechvěn v tvář hleděl mnichovi.

Ten třásl se a pravil s nadšením:

„Vše, co jste pravil, potvrzuje jen,

co jsem vám řekl, než jste promluvil.

Bůh volá vás, on úkol určil vám

a na bedra vám vložil. Pochyby

být nemůže, jste bratrem královým.

To vše by byla pouhá náhoda,

mé tušení a vnitřní ve vás hlas?

Vy váhal jste, tu uvedl vás Bůh

do chrámu v Madrigalu. Viděl jste

tam doňu Anu. Víte, o čem sní?

O spáse, kterou přinesete jí.

O, věří ve vás než vás viděla!

A její víra tisíc dobude

nám vřelých srdcí, rázem, zázrakem!

Bůh proto lásku ve vás zbudil k ní,

by odvahy vám dal, když váhal jste!

Nuž, vzhůru, pojďte! Váš je Portugal

a pomsta zároveň za bezpráví,

jež trpěl jste od první hodiny

svých smutných dnů! Neb všechna ona zášť,

jež ničila vás, vaše rodiče

a pěstouny, má v tomtéž srdci zdroj,

v němž nenávisť se černá zrodila

pro lid můj neblahý! Jest Filip král,

vrah země mé, vrah vašich rodičů

a katan, který zazdil za živa

v hrob doňu Anu, v kobku klášterní!

Bůh posýlá vás, byste spasil ji

a pomstil nás a za to korunu

na skráň vám vloží, by váš smělý duch

to dokončil, co don Sebastian

co závěť bratru svému zanechal!“

A Gabriel de Espinosa klek’

a sklonil hlavu. „Bože,“ zašeptal,

„je hlas to tvůj?“ Mnich ruku položil

mu na skráň žehnaje a pravil mu:

„Na zítřek povedu vás, pane můj,

v dům klášterní, kde čeká toužebně

vás doňa Ana. Vzhůru, na cestu!

Za prahem tím vám kyne koruna.“

„Ji vidět, mluvit s ní?“ Jak ze sna děl

a s vlhkým zrakem tiše Gabriel.

Pak vzpřímil se a zvolal: „Nuže, pojď,

jest rozhodnuto! Kráčím blahu vstříc

neb bídné smrti! Žít, jak žiju teď,

jest nemožné, to snésti nelze už!

Ty’s vůdcem mým, nuž, veď mě do ráje

či do pekel! Zde zůstat nemohu!“

A rychle bral se ke dveřím, však stál

na prahu náhle, bled a zaražen,

děl mnichovi: „Jak mohu lháti jí?

Jak říci, že jsem král, proč dlouho tak

jsem skrýval se? Kde vezmu odvahu?“

„Sám promluvím s ní,“ odpověděl mnich,

„ta pověsť, kterou lid si povídá,

ta prostá, dojímavá dostačí:

slib slavný učinil prý po bitvě

král don Sebastian, že deset let

co žebrák žíti bude kajícně,

za onu krev, již marně v Africe

byl vylil pro svůj smělý slávy sen...

To řeknu jí. Jak dítě prostá je.

Tak bývá každá duše hluboká

a každé srdce, v němž je velikost.“

„A klamat ji, což není hříchem to?“

řek’ Gabriel a zakryl dlaní tvář.

„A spasit ji a volnosť vrátit jí,

to nevyváží dosti naši lesť?“

A za ruku jej pojal, vyved’ jej

na slunce, na ulici. Gabriel

vzduch teplý jako zlaté víno vssál,

a zrak mu zahořel a zašeptal:

„Dle vůle boží tedy staniž se!

Trest na mou hlavu padniž, hřeším-li.

Cos mocnějšího než je vůle má

mě pudí k činu, nemám síly víc,

bych odolal...“ Tak s mnichem tedy šel. –

Svět celý zdál se z hrobu vstávati

v ten slavný den! O, nebe bylo blíž

dnes zemi, nikdy před tím skřivánek

tak nebyl k slunci bouřil s jásotem

a slavně jako fatum kývaly

ty staré duby, svídy, cypřiše

z těch skalnatých svých trůnů pradávných

jak králové, již druha vítají

a žehnajíce veští vítězství!

Kam všechen bol, kam trpkosť života

se byly poděly? Tam Madrigal

se bíle kmital v slunné záplavě

a v stínu oněch zvonic čnějících

do modra nebes, v sadech dřímal dům,

v němž v božské kráse dcera královská

jej čekala, co anděl útěchy,

jej, Gabriela, jenž do toho dne

co psanec žil, sám, sir a opuštěn,

jak s kletbou za podíl! A položí

ten luzný, světlý, bohu drahý tvor

svou vzdušnou ruku jemu na čelo,

by sejmula to jeho prokletí

a řekla mu: „Vstup mezi živoucí,

ty, který jako vidmo bloudil jsi

jen mezi hroby! Žíti právo máš,

neb tobě tluče srdce lidské vstříc

v té naději, že spásou budeš mu...“

A Gabriel de Espinosa teď

šel branou města, jako blažení

se berou branou ráje. Jako v snu

šel ulicemi s mnichem, poklekl

tam v kostele, kde nejhustší byl stín,

však nemodlil se... Vytržen a něm

zřel do prázdna, jak bez vědomí byl,

a cítil jen, že jásá. Čekal tak

as hodinu. Tu ruka dotekla

se jeho náhle. Před ním zjevil se

mnich Michal de los Santos, pravil mu:

„Chce majestát váš nyní se mnou jít?

Dceř dona Juana de Austria

vás, pane, čeká. Dychtí uvidět

vás, svého bratrance.“ A Gabriel

se zachvěl, zarděl se a bylo mu

jak v prapodivné pohádce a děl:

„Bdím, bože můj? Však bdění člověka

což jesti jiného, než taktéž sen?

Nuž, dej mi, bože, sladce dále snít!”

A s těmi slovy s mnichem v klášter šel. –

Tam v hovorně za mříží vysoké,

v té šeré síni, v bílé glorii.

svých závojů a v zlatém záření

svých zraků hvězdných stál ten luzný zjev,

jenž Gabrieli celým světem byl,

a poklekl teď před ní pokorně

a hleděl k ní, jež na něj zírala

mhou démantných slz svých, chvějícím

děl hlasem: „Co má paní káže mi?

Co Výsost vaše chce, bych učinil?

Zde čekám rozkazu.“ A za mříží

hlas její sladký na to ozval se:

„Ó, vstaňte, pane! Drahý bratranče!

Ó, králi nešťastný, já vítám vás!

Ó, vstaňte! Na mne řada klečeti!

Před majestátem vaším klesám v prach,

před vaším utrpením kořím se!

Jak aureola září s čela vám

ten velký bol váš! Ruku dejte mi!“

Vstal Gabriel a mříží podala

mu doňa Ana ruku útlou svou,

jež v jeho dlani silně chvěla se

jak ptáče chycené a šeptala:

„Bůh žehnej vám. V jak velké chudobě

vás vidím, ach... A přece skvěleji

vás ve snech nevídala duše má,

když o vás dumala... Vy nevíte,

že mého žití byl jste jasným snem?“

A opírala hlavu o mříž teď

a slzy její hojně padaly

mu na čelo, jež klonil na ruku

na její drahou, úsměv zářil však

na jejích rtech. A dlouho mlčeli

teď oba v dojmutí tak hlubokém,

až ona opět řekla: „Bolestmi,

to zřejmě nyní vidím, možno jen

tak velké štěstí sobě koupiti,

jak v této chvíli cítím... Bratře můj,

kéž zemru teď!... Však ne, kéž uvidí

zrak opojený můj váš majestát

na trůnu stát a třímat korunu!“

A Gabriel jí odpověděl tak:

„Na onen trůn jen pro o dostoupit

bych, paní, chtěl, bych jej a korunu

k tvým kladl nohám! Bůh mi svědkem jest,

že proto jen chci postoupiti boj

a tasit meč a život nasadit,

bych dvéře rozbil toho žaláře

a volnosť vrátil vaší výsosti!

Ó, bílá holubice vězněna

tak krutě zde, tvůj chtěl bych uvidět

let volný do azuru svobody!

Ó, polož ruku, paní, žehnajíc

na hlavu mou! To síly dodá mi!

Jsem opuštěn, jsem sám. Buď paprskem

mi v temné noci mého osudu

a činy vykonám, před nimiž svět

se pokloní! Já budu olbřimem,

když vědět budu, srdce čisté tvé

že bije pro můj osud –“ Hlubý vzlyk

mu bránil déle mluvit, poklekl,

a mříží ruka její bělostná

se k němu nesla, dlela žehnajíc

na jeho temeni. Pak závojem

si doňa Ana zahalila tvář

a beze slova, z pola omdlelá

se brala ze síně a zmizela.

Zář, zdálo se, že po ní zůstala,

jak po slunci, když zajde za horu,

a Gabriel vstal a mnichu zašeptal:

„Ne, Bůh mě trestat za to nemůže,

že síly nemám víc než smrtelník!

Jen anděl boží odolal by zde!“

Mnich mlčky prst na ústa položil

a ved’ jej z kláštera, jak přived’ jej. –

Nuž, zvěděl Gabriel od toho dne,

že štěstí není pouhou chimérou,

již vymyslili lidé k útěše

si v přítmí bídy, aby zoufalosť

je spáry svými nerozsápala!

tak šťasten byl, že chápat nedoved’

tu hloubku svého blaha... Každý den

teď vídal ji. Šel každý den na mši,

již sloužil Michal de los Santos, pak

s ním do hovorny šel, kde čekala

už doňa Ana. Celé hodiny

tam trávil s ní. Své srdce dokořán

mu otvírala, celý život svůj

mu vyprávěla, utrpení své

a naděje, o dnech pak mluvila

o budoucích... A on jí svěřoval,

co Michal Santos v jeho prospěch kul,

kam psal a komu, co už hlásilo

se přátel ve Španělsku nadšených,

co v Portugalsku přívrženců měl

a počítal, kdy velký přijde den,

v němž z přítmí vystoupí na slunný den

a prapor pozvedne a tasí meč!

A mezi rozhovorem takovým

si v hloubi zraků s láskou hleděli

a zapomínali ji tajiti.

Jak z květů vůně, z duše stoupala

jí snivá něha, jako z ohně zář

zas jemu vášeň z duše tryskala.

Však jednou přímě řek’ jí: „Cenu jen

má pro mne trůn a další život můj,

když nerozlučně se mnou budete,

choť králova a paní duše mé.

Ó, slibte mi, že marně nedoufám!

Od první chvíle, když jsem viděl vás,

já miloval vás! Nikdy ženy zjev

v mou duši nezářil. Vy první jste,

již miluji, a bez vás nechci žít.

Jsem mužem zralým, mnoho zkušeným

a přec vám mluvím tak a pravdu dím.

Slov hladkých neznám, přímo mluvím vám

jak druhu druh.“ A ona pravila:

„Slib klášterní mne, myslím, nevíže.

Když násilím mne vlekli k oltáři,

já biskupovi tenkrát pravila:

„Přes vůli mou to všechno děje se!

Já vězněm budu, nikdy jeptiškou.“

A víc než jednou hlasu zvedla jsem

k své obraně před bohem, před světem.

Jsem volna tedy, volné srdce mé.

Já o vás blouznila a snívala

než znala jsem vás. Nedovedla jsem

se tajit s city svými před vámi

a nevím, co mé zraky, slova má

vám vyzradily. Jako druhu druh

též pravím prostě teď, že osud svůj

chci sloučit s vaší sudbou na věky,

chci zhynout, zhynete-li v boji tom,

chci šťastnou s vámi býti, dá-li Bůh

vám vítězství, neb já vás miluji.“

Tak klidně, tiše oba mluvili

a divili se pak své klidnosti.

Což nevěděli, bouře divoká

že chvíle pokoje a ticha má?

Tak plynuly jim dni, ba měsíce

a zapomínali na celý svět,

svět ale nebyl slep a pověsti

už divné Madrigalem šeptem šly.

Kdo byl ten muž, ten cizí, v chudobě

jenž zde u velké žil a zdál se přec

být knížetem dle svého vzezření?

Co denně vedlo do kláštera jej?

Co s doňou Anou jednal potají?

Tak tázali se lidé ve městě,

a v klášteře reptaly jeptišky,

a Michal de los Santos radil teď,

by v Medinu del Campo Gabriel

se na čas vrátil, a šel Gabriel,

když doňa Ana sama prosila,

by mnicha poslechl. Jak těžké, ach,

to bylo loučení. Jim zdálo se,

že světlo nebes pro ně shasíná,

a všechen trud a všechno strádání,

jež byli snášeli než znali se,

jim v duši opět znova povstaly. –

V tom starém, pustém domě seděl zas

u krbu vyhaslého Gabriel

tam v Medině del Campo. V blahý sen

o lásce však se nyní mísily

mu trpké výčitky, čím dál tím víc.

Když neslyšel už vzletné domluvy

a rady Michala dos Santos teď,

tu v nahotě se hřích mu zjevoval,

ten jeho velký, plný podvodu...

Což neklamal tu duši andělskou,

u které nedůvěry nebyl stín?

Což nebyl vtělenou on pouhou lží?

Ó, velký bože, kdyby tušila,

že králem není! Kdyby na jevo,

kdy podvod jeho přišel nezvratně,

tak že by sám jí říci musil pak:

Jsem bídníkem a obelhal jsem vás!

Ó, co by řekla? Milovala by

jej přece ještě? Pohrdla by jím,

i kdyby před Bohem jí přísahal,

jen z lásky k ní že podvod spáchal ten?

Ty otázky jej k smrti soužily,

a cítil cos jak silný, divý pud,

jenž nutil jej, by pravdu řekl jí,

by pro sebe tu lásku získal si,

již Gabriel de Espinosa svou

zvát nemohl – neb don Sebastian

byl mužem, jemuž celou duší svou

a plným srdcem byla oddána.

A mezi tím, co trpěl Gabriel,

pod stromy doňa Ana toužebně

ve staré klášterní té zahradě

na modlu vzpomínala duše své

a před křížem, když svatým klekala,

v šer shroužený, stál obraz milený

ten jeho, mezi ní a modlitbou

a cítila, že modlit k němu jen

se dovedla a z chrámu prchala

jak hříchem štvána v tichou celi svou,

a napsala mu vroucně tento list:

„Ó, běda, pane můj, má utěcho,

jak velká bolesť jesti rozluka!

To cítím vždy, když přijde hodina,

kdy vídala jsem vás, ó, milený,

a oplakávám chvíle přesladké,

jež někdy byly a jež nejsou víc!

Co jest má vina, trest že takový

Bůh na mne posýlá, že béře mi

mé nejdražší, vás, světlo duše mé,

mé dobro jediné, jež slzami

tak krvavými, pláčem dlouhým tak

jsem vymodlila si! Bůh dal mně vás

a za krátko zas odejímá mi,

co byl mi dal! Jak mohu bez vás žít?

Tu trýzeň snášet dlouho nelze mi.

Jest nepřítomnosť vaše pro mne smrť,

a v tom je milosrdí boží zas,

že moje zlo tak lékem mojím jest...

Ó, kéž váš majestát můj růměnec,

můj zmatek vidí, aby uhodl,

jak velká moje láska, když můj stud

tak vítězně může být porážen!

Ó, odkud beru smělost mluviti

tak nepokrytě s vámi, králi můj?

Mé oko bloudí nebem hvězdnatým,

jež v tichou celi moji sílá kmit

svůj posvátný, já tážu hvězd se těch,

zda dobře činím, Krista tážu se,

jenž na kříži zde visí... Útrpně

teď na mne hledí... Klid mi slibuje

on, spasitel můj. Ó, vždyť pravil to,

že všechny ukojí, již klesají

pod břemenem a pláčou, strádají!

A zdá se mi, že klid už v prsou mých,

když právo mám tak s vámi mluviti,

jak mluvila jsem, neboť vaší jsem,

můj pane, vy to víte; řekla jsem,

že miluji vás, a to znamená,

že všechno vaše jest mé myšlení

i cítění, neb dala jsem vám slib

a vím, že jesti lásky daný slib

tak svatý, věčný, velký, nezvratný,

jak onen při křtu, který ani smrť

juž z duše nevyrve, a bezsmrtná

ta duše na věky jej zachová.

Tak velká jako víra v Boha jest

má víra ve vás, a má láska jest

ne menší jí!... Nuž s bohem, pane můj.

Kéž vejdu brzy v ráj svůj nejsladší,

tož v blízkosť vaši. Vyslyší mne Bůh

a dá mi trávit život další můj

po boku vám? Však co mé blaho jest,

že na ně myslit smím! Jen vám dej Bůh

zdar nejvyšší, ať zapomene mne!

Vám vítězství, můj králi, štěstí, mír!

Mně jedno zbude a toť, věru, dost,

má láska k vám a blahá vzpomínka,

že s láskou kdys jste v oči moje zřel!“ –

Tak psala doňa Ana, její list

jej uvrh’ do muk, ač jej blažil tak.

Ta její víra, velká, bez mezí

jej drtila! Jak cítil vinen se!

Měl jako mrzký zloděj spáchati

tu svatokrádež, duše zmocnit se

tak jasné, beze skvrny? Důvěry

tak čisté, netušící, zneužit?

Ta její láska nepatřila mu,

ta onomu patřila fantómu,

jenž ve snách jejích povstal, ve snách žil

a v slunce svitu v nic se rozplýval.

A Gabriel plakal. V jeho srdci hlas

však tichý ozval se a šeptal mu:

„Což kdyby láska její trvala

i potom, kdyby’s kukli odhodil

a vypůjčený purpur?“ Zachvěl se

a řekl si: „To býti nemůže!“

Pak ale vzpřímil se a rozhod’ se:

„Nuž, ať se ve mně tedy nemýlí!

Ať aspoň zví, že zbloudiv z lásky k ní,

přec jsem se vzchopil! Láska silnější

že moje jest, než moje sobectví!

Klam odhodím a mužem zůstanu

ač králem nejsem! Pravdu povím jí.“

A neotálel, na cestu se dal

a k večeru dorazil v Madrigal

a v samé bráně potkal Michala,

jenž překvapen mu řekl: „Podivno,

že v pravý čas se zjevujete zde.

Což v myšlénkách jak v knize čítáte?

Já právě posla hledal pro zprávy,

jež psáti jsem vám chtěl.“ A dovedl

jej uličkami v tichý onen dům,

kde Gabriel vždy v Madrigalu žil,

a v chudobné si sedli světnici,

a tichým hlasem mnich se mluvit jal:

„Můj králi, všecko připraveno jest.

Tím lépe, že jste přišel, odjeti

tak lze vám bez odkladu ještě dnes.

Já zlato dodám vám a listiny,

jež poslouží vám pozděj. V Burgosu

vás čeká přítel. Povím jméno vám

než odjedete. On vás povede

v střed našich přátel mocných, na půdě

na francouzské vás čeká oddaný

voj nečetný sic, ale nadšený,

ten v tváři všeho světa prohlásí,

že don Sebastian se navrátil,

že skončena jest jeho dlouhá pouť

a že se opět vlády uchopí.

A celé Portugalsko vzplane pak,

neb připraveno vše v té zemi jest

pro příchod váš, můj králi milostný!“...

Bled řekl Gabriel: „A ona ví?“...

A nedomluvil. Mnich mu odvětil:

„Ví, pane můj, a jásá, modlí se!

A velký význam věci vaší dá,

neb pro vás prohlásí se veřejně...

Vše zařídím. Já v Burgos povedu

pouť vhodně k zázračnému kříži tam

do slavné katedrály. Súčastní

se doňa Ana poutě; přivedu

ji za vámi: uprchnem z Burgosu

a v ochranu se oddá ve vaší

co příbuznému... Jste jí bratrancem...“

A po druhé se ozval Gabriel

a řekl tiše: „Dnes mám odjeti,

a tmí se už... Jak mohu vniknouti

tak pozdě do kláštera? Odjeti

a nevidět jí dřív – to nelze mi!“

A smutek hluboký se zmocnil jej,

až k smrti hluboký... Však pravil mnich:

„Nuž, povedu vás tedy v zahrady,

až denní světlo shasne úplně,

sad bude prázdný pak, a za mříží

se v kapli svaté Panny zjeví vám

na chvíli doňa Ana. Nyní jdu,

bych příchod váš jí ohlásil a pak

se vrátím k vám, přinesu listiny,

o nichž jsem mluvil vám. Zde čekejte

a buďte trpěliv.“ Tak pravil mnich

a šel. Sed’ Gabriel a vyňal list,

ten její drahý, aby opět čet’

jej s nadšením a v hlubém dojmutí,

však k slovům když teď přišel významným:

„Tak velká jako víra v Boha jest

má víra ve vás“... tu list vypadl

mu z rukou. Zaplakal, pak pozved’ jej

a uzavřel jej v skříň, jež v komnatě

té prosté stála. Položiti list

zas na srdce – to nemoh’, bylo mu,

jak by jej roveň ohni pálil tam.

Sed’ u okna a čekal, loudavě

čas ubíhal, však posléz slyšel krok,

a Michal de los Santos vešel v síň.

„Zde listiny,“ řek’, „a zde peníze,

ne příliš mnoho jich, však postačí

na cestu za hranice. Dále pak

vám věrní vaši, králi, pomohou.“

Vše Gabriel uložil do skříně,

kde její ležel list; jak v horečce

se vše mu zdálo. Jeho myšlénky

jen u ní dlely, na to myslil jen,

co poví jí... Co poví?... Nevěděl...

Mnich řekl: „Nuže, pojďte, rozlučte

se s doňou Anou. Přijdu v zahradu

zas pro vás pak a sem vás dovedu

a vysvětlím vám každou podrobnosť

a po půlnoci s Bohem vyjeďte...

Teď ale pojďte, kvačí hodina.“

A vedl jej a vešli v zahrady,

když měsíc vycházel, a černý stín

se vrhal budov zdřímlým stromům v klín

a jako zmírající hvězdy svit

za temné mříži krásně kované

se v lampě v kapli Panny Nejčistší

plam kmital smutně, bledě, nyjící.

Dva stupně vedly k svatyni a sed’

tam Gabriel zadumán a obrátil

tvář k nebi kmitavému. Odcházel

mnich pomalu, a Gabriel byl sám,

sám, s bouří hrozné v srdci, nevěda,

co říci jí. Zda pravdu, jak to chtěl,

když četl její list? Však nebyl klam,

klam další, přece pro ni spásou jen?

jak lákavá teď byla budoucnosť,

jak blízko koruna!... Teď vzdát se měl

a jedním slovem štěstí zmařit své?

Kdo poradí mu? Kdo mu poví teď

„to čiň neb nečiň?“ Vstal a obrátil

tvář k oltáři... V tom bílý vstoupil zjev

do šera kaple... Ona byla to!

Na římsu postavila kahan svůj,

jenž světlem stříbrným ji poléval,

a křížem zbožně znamenala se

a spěchala pak k mříži... Couvla však,

tak bledá byla smutná jeho tvář

ve svitu měsíce, že lekla se.

„Co děje se?“ mu řekla blížíc se,

„což nejsou zprávy bratra Michala

tak radostné, jak za to měla jsem?“

A Gabriel de Espinosa vzdych’

a pravil s výčitkou: „Ó, princezno,

vy zapomínáte mě vítati...

Na radostné ty zprávy nemyslím,

když s vámi opět mám se loučiti.

Tak velké není štěstí koruny,

jak smutek nevidět vás, neslyšet!“

Zrak její naplnil se slzami

a řekla: „Nevděční! Na smutek svůj

jenž na mně ležet bude přetěžký,

já zapomněla, na bol rozluky,

když vaši bledost spatřila jsem teď,

jen na vás myslím, na váš boj a trud,

a vy mi vyčítáte!” Rozechvěn

děl Gabriel: „Já lákal do očí

vám slzy, doňo Ano. Promiňte!

Ó, Bože můj, vždyť chvíle prchají

snad poslední již dány na zemi

nám k společnému žití sudbou jsou!

Snad nikdy více nespatříme se,

a rozejdem se dnes! Ó, podejte

mi mříží ruku svou a celovat

mne nechte ji... A zasáhne-li smrt

mne v boji tom, jenž očekává mne,

pak umíraje budu vzpomínat

na tento okamžik, na svatý mír

té vonné zahrady a na důkaz

té čisté vaší lásky, daný zde

mi před oltářem boží rodičky.“

A stromy zašuměly z hluboka,

když takto děl a hrůzou zachvěla

se doňa Ana: cos’ jak tušení,

že naposled jej vidí, krušilo

jí srdce bolestně, a přišla blíž,

jak přízrak bledá, krásná zároveň

jak anděl slitování, pozvedla

zrak zaslzený k luně nyjící

a položila hlavu znaveně

na chladnou mříž, tu temnou, železnou

a pomlčevši, řekla slavně pak:

„Hřích není v lásce mé a proto zde

na místě posvátném vám mluvit smím

o její síle, která vzdoruje

všem překážkám. Vy víte, v Burgosu

že řehol odložím, že za vámi

pak půjdu v tábor s otcem Michalem.

Nuž, zasnubuji zde se slavnostně

před tváří boží, osud přikovám

svůj k sudbě vaší, na vždy vaší jsem,

ať v štěstí nebo v zmaru. Na čelo

svůj vtiskněte mi snubní polibek

a jistě tak, jak s vámi právo jest,

buď s vámi vítězství a daleko

jak od vás lež, buď od vás také zmar,

můj milený, můj pane, králi můj!“

Zrak sklopila, čekala polibek,

dech jeho cítila juž na čele,

však náhle couvl, hlasem zasténal,

a udiveně zrak když pozvedla,

na tváři jeho shlédla zděšení,

na hlavě vlasy se mu zježily,

a oči jeho jako skleněné,

bez života se zdály. Leknutím

se doňa Ana mříže zachytla

a vykřikla: „Běda! Co se stalo vám?

Jsem přízrakem, že tak se děsíte

mne, neblahé? Jsem morem dotknutá?“

A žalem zničen on jí odvětil

„Ne, raděj’ hanbou, bolem zahynu,

než dopustím se svatokrádeži

v tvém čistém srdci, ó, ty zrazená!

Od propasti, v níž střemhlav vrháš se,

krok odvrať, dokud ještě k tomu čas!

Ó, proklínej mě! Plvej v tuto tvář.

Jsemť jedna lež, jsemť podvod vtělený,

jsem klam a šalba! Každý dech můj lží,

jen jedno pravda jesti – láska má!“

A padl na tvář štkaje, sténaje

a bije čelem stupně o mramor.

Tu jako ve snu, jako v horečce

svět zdál se jí, že mění vzezření,

ta luna byla černá, jako krev

to nebe bylo rudé, stromů šum

jak řev zněl rmutných vod a ledově

to na ni sahalo... Ač ježily

se vlasy jí a srdce nebilo,

přec věřit nechtěla, že chápala

slov jeho smysl. Těsněj’ ke mříži

tvář tlačila a hlasem nejistým

mu šeptala: „Ty blouzníš milený?

Já miluju tě! Slyšíš? Miluji!

Ó, rci mi, není v slově tomto lék

pro náhlé tvoje divné šílenství?“

A Gabriel se vzpřímil napolo

a kleče pravil jí: „Mne miluješ,

Ty mýlíš se! Jest don Sebastian,

ten, o němž sníš, o kterém horuješ,

za nějž se modlíš, jehož miluješ!

Což ale kdyby král ten mrtev byl

a jiný člověk, jakýs dobrodruh,

jenž nikdy neznal vlastních rodičů,

se vyskytl, jenž divnou náhodou

by podoben mu byl, a člověk ten,

byv sveden démonem, se vydával

za zesnulého krále?... Nesuď jej

a dříve slyš, co k omluvě by řek’

před soudem božím! V letech útlých už

mu šeptali, že sic byl nalezen

kdes na ulici... Ó, jak bledá jsi...

kdes na ulici tedy v Toledě...

však zajisté že z rodu pochází

až knížecího... Nač tě trápit mám

a říci ti, jak o svém rodu snil

a o slávě, o činech velikých,

a jak jej život sklamal, posměch jak

si sama suďba z něho tropila?

Neb don Sebastian sám viděv jej,

se zamyslil a možnosť připouštěl,

že bratrem jeho byl... A druhý den

král padl v bitvě... Ó, ty chvěješ se!

Nuž, věz to jen, že don Sebastian

je prach a popel! Zraky ty,

již nyní na tě zří, ó, nešťastná,

ty viděli jej zemřít v Africe...

A onen dobrodruh se navrátil

a zříkal blaha se a života

a naděje, když osud vedl jej

sem v Madrigal, kde uzřel andělskou

tvou bílou krásu, sšílel pohledem

na hvězdný zrak tvůj, on, jenž nevěděl,

co láska jest, až když mu zjevil bůh

či ďábel tebe, aby zničil jej!“

A doňa Ana mrtva na polo

mu odvětila jako v mrákotě:

„To není zkouška, co mi pravíte?

Ó, nemučte mne... Ruku zvedněte

tam k tomu nebi, kde, tak doufám přec,

dlí slitování věčné?... Přísahou

mi tedy svěřte, že co pravíte

ne zkouškou, ale pravdou?“ Doufala,

i proti přesvědčení doufala,

že ruku nezvedne, on zved’ ji však

a řekl slavně: „Pravdu mluvil jsem.“

Tu bylo jí, jak cos’ by trhalo

se v nitru jejím, jak by bořilo

se něco kolem ní a mysliti

jí bylo těžko tak a chýlila

tvář svoji v dlaně, tiše, pomalu

a zbytečnou a marnou otázku

tu zašeptala: „Onen dobrodruh?“...

„Je Gabriel de Espinosa zván

a klečí zde před vámi, princezno,“

jí řekl bolestně a mlčeli.

Za chvíli ale opět ozval se

a pravil jí: „Lež snášet nemoh’ jsem

už dále, doňo Ano... Povězte,

že dovedete odpouštěti mi!

Do rukou vašich osud kladu svůj,

co nyní velíte mi, učiním.

Mám světu odhalit své tajemství?

Mám dále podvádět, mám dále lhát?

Ó, doňo Ano, kdyby milovat

jste dovedla mě, ač ne králem jsem –“

Tu vztýčila se hrdě jeptiška

a řekla mu: „O lásce nemluvte!

Co je mi po vás? Já Vás neznám víc!

Pryč, podvodníku! Démon přived’ vás

před oči moje, aby poskvrnil

mou čest, mé jméno, aby bídnou mě

vrh’ do neštěstí, mne, jež neznala

svět jinak, než po straně trpkosti!

Vy sám jste démon, pekel klam a lež!

Bůh před vámi mě chraň! Nechť pohltí

vás peklo opět, jež vás vyvrhlo!“

A svatou sochu Panny nejčistší

po těchto slovech těsně objala

a roucha její vroucně líbala,

jak by ji za ochranu prosila.

Jej ale bouře vášně schvátila,

a jako šílenec tou mříží třás’,

jež dělila jej od ní, sypala

se malta na něj, nepovolila

však pevná mříž, před kterou k zemi kles’

a volal hlasem, brzy plným slz

a brzy pevným, jako tvrdý kov:

„Ty proklínáš mě a já žehnám ti!

Sám nevím, zdali démon, zdali Bůh

mi mluví v duši, jedno ale vím,

že nikdo posud lásku takovou,

jak moje jesti, cítit nemohl,

sic byl by jiným dávno celý svět

a nenávisti by už nebylo!

Však pravdu díš. Žár pekel ve mně jest,

svět chtěl bych zapálit a zničit jej

a Boha proklínám, neb béře mi

mou spásu, když mi jesti nejbližší!

Pusť onu sochu, ke mně vrhni se!

Vždyť Boha není! Hoře takové

jak moje, jak by mohlo jinak být?

Však láska jest, toť můj buď a tvůj bůh!

Pojď se mnou, Ano, já jsem víc než král,

jenž dědí trůn, já sám si utvořím

říš nejslavnější, ty když po boku

mi budeš stát! Jak orel k oblakům,

tak bouřit budem spolu k vítězství

od vítězství a postaví-li se

nám osud v cestu, krví spijem se,

a požáry nám budou svítiti,

seč bude rozkoší a nářek zpěv

a zavře-li se nebe před námi,

do věčných plamenů se stopíme,

však spolu, spolu... Slyšíš? Miluj mne!

Ó, Ano, miluj mne, ó, miluj mne,

buď se mnou prokleta či spasena...“

A znova mříží třás a tenkráte

se zdálo, že jí zdolá... Jeptiška

u nohou sochy, bledá, svíjela

se v bolesti, a slova rouhavá

jí vnikala do duše, ježily

se vlasy jí, však láska příšerná

pro démona, pro ďábla, proklatce

se zmocňovala jí a bylo jí,

jak by se k němu vrhnout musila

a přála si, by padla ona mříž

a aby chopil ji a k sobě trh’

a odvlek’ ji ať v propasť nebo v ráj,

a ruce její sochu pouštěly...

„Ó, bože, bože!“ zašeptaly rty.

„Dej sílu mi, ó, chraň mě, zachraň mě!“

A vstala s namáháním, váhala,

pak ale provazu se chopila,

jenž visel u dveří, a zoufale

jím zatáhla, tu zazněl zvonu zvuk

jak hrana smutný, hlučný jako hrom

zněl zahradou, zněl domem; rozlétly

se dvéře kaple, polekaný dav

se zjevil jeptišek, a kráčela

jim v čele abatyše, stařena

jak z hrobu vstalá, s přísným výrazem

na mrtvé tváři, hlasem chraptivým

se tázala: „Má dcero, povězte,

co znamená ta pozdní návštěva

zde v kapli, a proč bouří domem zvon?“

A doňa Ana, bledá jako smrť,

se klonila a řekla pokorně:

„Soud váš já volám přísný na sebe.

Mne láká hřích. Tam hled’te ke mříži.

Muž stojí tam. To jest můj milenec.

Teď odveďte mne. Žalář otevřte

a kajícně se vyznám ze všeho.“

A kaplí zněly hrůzy výkřiky,

a abatyše rukou kostnatou

se ramena chopila hříšnice

a řekla: „Pojďte!“ Ale Gabriel

za mříží zasténal a žaloval:

„Ó, doňo Ano, běda, běda mi!

Už nežebrám o lásku! Jediné

jen slovo povězte mi, řekněte,

že odpouštíte mi, a zemru rád!

Vždyť chápete, že žít už nemohu!

To slovo rcete, pohled jediný

mi darujte! Ó, smilujte se přec!

Ó, rcete mi, vy odpouštíte mi?“

A ona na to nepozvednouc zrak,

„Ne! Nikdy!“ řekla a pak zmizela

za dveřmi, za kterými závory

teď hromně rachotily. Průvanem

před sochou slabé světlo vzplanulo

a shaslo pak, a v pusté zahradě

kles’ bolem zničen k zemi Gabriel. –

To konec tedy byl těch smělých snů!

To bylo blaho, které kouzlila

mu jeho obraznost! Tak shasnouti

lze bylo tedy lásce! Zapadnout

tak, s kletbou na rtech, mohla tedy v tmách?

„Co nyní počít?“ šeptal Gabriel.

Kde byla smrť a zapomnění v ní?

Tu bleskla duší jeho myšlénka:

což aby dál po dráze k předu šel,

na kterou byl se vrhl? Kdyby v klín

mu úspěch hodil onu korunu,

po které sahal? Kdyby králem přec

se slavným stal, přes šalbu osudnou,

jež vnucena mu byla! Kdyby pak

sem vrátil se v šarlatu královském –

zda doňa Ana byla jej zamítla?

Tu nevýslovný smutek kladl se

mu na duši, i kdyby stalo se,

o čem teď snil – zdaž láskou moh’ by zvát,

co doňa Ana by mu poskytla?

Ne, ukojena pouze ctižádosť,

a žízeň po volnosti vedly by

ji k němu z kláštera... Vzdych’ Gabriel

a zaúpěl: „O, smrti, jedinou

ty spásou zdáš se mi, kde jsi? Kde jsi?“

A hleděl v lunnou noc. Stín člověka

pad’ na cestu, na bílou v trávníku,

a bratr Michal náhle zjevil se,

za ruku spěšně Gabriela jal

a táh’ jej za sebou, tak šeptaje:

„Když tobě život milý, utíkej!

Jsme zrazeni... Teď zpráva došla mě,

že listy zachyceny! Prozrazen

můj smělý záměr. Prchli přátelé

už slyším, do Francie... Se mnou pojď!

Dům, v kterém bydlíš zde, už střežen jest,

a hledají tě! Snad už v klášteře

též po mně pátrají. My zahradou

však unikneme, koně najdeme

hned za městem u přátel oddaných...“

A stáli před dvířkami, vytáh’ klíč

teď bratr Michal, překročili práh

a stáli v pusté, temné uličce,

jež vedla v šírá pole. Probuzen

jak ze sna náhle zvolal Gabriel,

jenž posud mlčel, zprávou ohromen

tak zdrcující: „Bratře Michale!

My prcháme a smrti uniknem,

však doňa Ana, co teď bude s ní?“

Řek’ bratr Michal: „V oněch listinách,

jež zachytili, o ní nemluvím,

a podezření na ni nepadne –“

Tu vzkřikl Gabriel a zaúpěl:

„Ó, běda mně, jsemť zrádcem jejím já!

List napsala mi, jenž ji zatratí

před králem Filipem a před světem!

Ten list je v domě, kde jsem bydlil zde!

Nuž, prchněte! Já v město spěchám však,

bych zničil onen dopis!“ Zasténal

tu bratr Michal, jak by v srdce jej

kdo dýkou bod, však mocí zdržoval

přec Gabriela, pravil: „V klášter zpět

se tedy vrátím, dívce vysvětlím,

co stalo se a s námi uprchne,

dá Bůh-li totiž uniknouti nám

přes nebezpečné naše váhání!“

„Je pozdě, pozdě,“ úpěl Gabriel,

„je doňa Ana dobře střežena,

je nyní ve klášterním vězení,

neb sama na se nesla žalobu

před abatyši, sama vinila

se z lásky ke mně... Nuže, prchněte –

a můžete-li, zachraňte i ji –

já zůstanu!“... a letem divokým

zpět hnal se k městu, vnikl v onen dům,

kde skryt byl její list. Síň hemžila

se lidem už. Zoufale Gabriel

se vrhal na skříň, vypáčeno však

už měla víko těžké, zela mu

vstříc temně, prázdně jako hlubý hrob...

Tu nedovedl déle mysliti.

a nevěděl, co kolem dělo se,

jak bzukot much mu bylo mluvení

těch lidí cizích, co mu chtěli as?

A sotva věděl, že jej spoutali

a že jej do kočáru vsadili

a že jej někam vezli... Slyšel jen

za sebou dusot koňů; četná stráž

to byla, která takto jela s ním

tu lunnou nocí... A pak viděl též,

že nebyl sám v tom temném kočáře,

dvě žhavé oči plály v jeho tvář,

tak známé byly... „Bratr Michal to?“

se tázal udiven a kývl mnich.

„Ó, bože můj, vás tedy našli též?“

se tázal Gabriel, a děl mu mnich:

„Mne nenašli, já sám se vydal jim.

Nač ještě žíti? Věru znaven jsem.

Já viděl ztroskotat se budovu,

o které mnil jsem, že jak skála jest...

Vy poslední jste byl mou nadějí...

Vy spěchal jste v svou zkázu... Ztracena

je doňa Ana též... A moje vlasť?

Ta dále králi bude kořistí

a nevolnicí... K čemu tedy žít?“

A slova více nepronesl už.

Tak v Medinu del Campo dojeli,

nad městem hrad La Mota vysoko

a chmurně trčel, tam je zavezli

a vrhli v žaláře, v těch pevných zdích,

jež znaly dobře bolů výkřiky,

neb šílená Johana královna,

již vášeň lásky smyslů zbavila,

tam někdy dvorem bývala, a stín

prý její bledý, smutný, bezklidný

tam strašil posud, její sténání

a výkřiky, pláč lásky zhrzené,

prý posud zněly někdy chodbami,

když venku vítr kvílel krajinou,

a měsíc zsinalý, jak štvaná zvěř,

jak plachý pták se divě mraky hnal.

Za Gabrielem tedy zavřely

se dvéře těžké a za Michalem,

a počal soud. Ruch nastal nesmírný

a celou říší rozvlněn se dmul,

král Filip v Eskurialu svém se třás

a nenáviděl chmurně celý svět

pro možnost, že by uvěřil té lži,

že posud žije don Sebastian.

Svou černou záští stíhal přede vším

však doňu Anu. Kázal uvěznit

ji ihned v klášteře a střežiti

a pohrdlivě o ní promluvil,

když četl onen list, jejž napsala

kdys Gabrieli. A to stačilo:

po celé říši o ní mluvili

jak o ztracené, bídné ženštině,

jež klesla přehluboko. Drzá lež

ji pomluvou a kalem třísnila,

a nezakázal král, by vnikalo

až do žaláře k sluchu jejímu,

co o ní soudil svět. V tom trýznění

duch její kles’ a bolem zmírala,

když ale soudce přišel surový

a v klášter vnik’ a když ji volali

před jeho soud, tu našla důstojnosť

svou opět a svou sílu duševní.

V síň vešla hrdá jako královna,

o abatyši podpírala se

a řekla této; „Soud jen jediný

já uznávám, soud váš, pokud jsem zde

v tom domě vašem a vám odpovím,

cokoli tázati se budete,

však beze svědků, jen se svěřím vám,

však tomu muži, který uráží

mne každým pohledem? S ním nemluvím...

Že soudcem jest? Co je mi do toho?

Já nespáchala zločin nijaký,

a z lidí světských právo jedině

má král, don Filip, aby přímo mě

o vysvětlení žádal v této při,

jest hlavou rodiny, v níž neštěstí

jsem měla zroditi se... Bohužel!“

A odešla a opět zavřely

se za ní dvéře, těžké závory

a v polotmě na lůžku seděla,

a slzy její tekly palčivé,

tak hojně, bez ustání, tiše však.

A abatyše vešla, přísná tvář

však její měla výraz měkčí teď

a řekla nešťastné: „Tvá kajícnosť

mě dojímá, ty duše zbloudilá!

Trest tvůj je hrozný, pověsť tvá ta tam,

a výčitky jsou tvého svědomí

jak uhlí řezavé.“ A blíže šla.

a položila doně Aně v klín

list papíru a řekla: „Zde, to čti.

Toť obžaloba tvoje. Odpověz

dle pravdy na ni sama.“ Odešla,

a doňa Ana vzhlédla na Krista,

jenž visel bledý, z trní s korunou

na černém kříži, v stínu proti ní,

a spjala ruce a pak šeptala:

„Ó, ty, jenž všechen poznal’s trud a bol,

jenž věčně s námi trpíš, Kriste můj,

ó, smiluj se a krůpěj útěchy

v mou spráhlou duši uroň soustrastně!

Ty jediný, můj spasiteli, víš,

neb v hloubi srdcí čteš, co láká mi

ty slzy z ohně v oči, ty to víš,

co vyčítá mně bídné svědomí!

On prosil, a já neprominula!

On štkal a úpěl, jméno vzýval tvé

a neřekla jsem: já ti odpouštím!

„On lhal, on podváděl tě,“ šeptala

mi pýcha tenkrát, proč, ach, srdce mé

se neozvalo zvonů hlaholem,

by přehlušilo tupou pýchu mou

tou světlou zvěstí: „On tě miluje!“

A nyní teprv, když je v žaláři,

když v poutech sama jsem a nemohu

už ani hlesem ani pohledem

mu říci, jak bych pro něj zemřela,

jak jedinou jest mojí myšlénkou,

jak bdíc jej hledám zrakem, sluchem svým,

ať potmě jsem, ať slunce vkrádá se

sem úzkým oknem a jak ve spánku,

když víčka v umdlení se k polosnu

mi zavírají, paměť hasnoucí

mi jeho kouzlí zjev, ach, teprv teď

to jasně cítím, čím mi býval kdys!

Ó, bože můj, on pro mne trpí jen,

já vehnala jej v zkázu! Proklínám,

ach, každou krůpěj krve královské

v mých žilách, neboť přelud koruny

mne sved, jak někdy Lucipera sved!

Ty’s učil pokoru nás! Kriste, viz,

kam dospěl svět, který jsi spasit chtěl!

Ten samý je to svět, jenž pochopit

tvé nemoh’ království! Proč s úsměvem

jsem nevyslechla zpověď, vyznání,

že králem není, a proč s jásotem

jsem dík ti nevzdávala za lásku

tu jeho velkou, čistou, blažící?

Já nebyla jí hodna! Trestej mne!

Však zmučený ty Kriste, ustrň se

nad mukou jeho, utiš jeho bol

a věstící mu vnikni tušení

o lásce mé, o touze, lítosti,

o kajicnosti mé! Ty v srdci čteš

a tedy víš, co trpím! Slituj se!

Ó, nad ním slituj se a nade mnou!“

Tak modlila se dívka v žaláři

a zdálo se jí, že se klonil k ní

ten bledý Kristus s trní korunou

a že se na ni usmál lítostně

a tklivě tak, a poprvé zas klid

se jakýs v nitru jejím rozhostil

a skloníc hlavu jako květina

při slunce sklonu, usínala teď.

A ráno cítila se silnou zas,

by znova snášela a trpěla,

a řekla si: „Snad není ztracený?“

A přemýšlela, jak jej zachránit?

A řekla si: „Dřív sobě naklonit

snad krále nutno?“ A pak vzala list,

jejž včera abatyše do klínu

jí byla položila, čtla jej teď.

A v obžalobě oné stálo tak:

„My před soud spravedlivý voláme

(– ač srdce naše, které otcovsky

vždy pro ni bilo, nad tím krvácí –)

dceř dona Juana de Austria,

tož doňu Anu, která v klášteře

ve madrigalském Panny Marie

svůj život tráví. Vyčítáme jí,

že věřila, že don Sebastian,

král portugalský, žije doposud,

že věřila, že pouhý dobrodruh,

zván Gabriel de Espinosa, jest

tím králem, který zemřel v Africe.

My žalobu dál na ni vznášíme,

že řeholnicí jsouc, přec o sňatku

s tím mužem jednala a smrtelný

hřích spáchala, svou poskvrnivši česť.

A konečně též obviňujem ji,

že proti nám se prohřešila tím,

že vědouc o piklech, jež kuly se

i proti nám i proti koruně,

nám zprávu o té vzpouře nedala.

A proto poháníme před soud ji

a žádáme, by trestu neušla,

ač příbuzná nám jesti. Filip, král.“

To doňa Ana čtla, a nevole

jí lomcovala. Dlouho dumala

a tázala se sebe, důstojno

zda jesti jí, potlačit v sobě hněv

a odpovídat tomu pokrytci,

jenž o otcovské lásce mluvil k ní,

ač záští měl jen v srdci kamenném.

Však rozhodla se býti pokornou

a napsala mu posléz tento list:

„Co prosebnice před váš majestát

já přicházím, ač volat měla bych

po spravedlnosti, neb mně děje se

tak velká křivda, že by užasl

váš majestát snad, kdyby věděl vše.

Proč odsouzena jsem, než slyšel kdo

mou obranu? Což ví váš majestát,

že vězněm jsem tak přísně střeženým,

že ani na mši svatou nepouští

mě moji žalářníci ukrutní,

ač málo kroků jen do kaple mám.

Já tělo Páně nesmím přijímat,

co vrahovi snad nikdo nebrání,

když kajicným je! Ach, a moje česť

se blátem vleče, očerňují mne

a plvat v tvář mi jest snad zásluhou

teď ve Španělích... A já příbuznou

tak blízkou přece vaší, králi, jsem!

Tak odplácí se dceři hrdiny,

jenž u Lepanta spasil tuto vlast!

A co můj zločin? Co jsem spáchala?

Že věřila jsem, don Sebastian

že mrtev není! Byl mým bratrancem,

a celý svět jej ctil a miloval.

Já o něm snila v útlém dětství už

a modlila se, aby ještě žil.

To blouzněním snad bylo. Hříchem? Ne!

Ta víra ve mně žila mimoděk,

jak víra každá... Nuž a stalo se,

že Michal de los Santos pravil mi,

že posud žije don Sebastian,

že o něm ví... Nuž, ano, vyznám se,

já šťastna byla snů svých splněním

a pochyby nepadl ani stín

v mé srdce nadšené. A je to hřích

se radovati, že náš příbuzný

přec ještě žije? Kdyby opravdu

byl Gabriel de Espinosa jím,

za nějž se vydával, což zpátky v hrob

by majestát váš snad jej uvrhl?

Nuž přiznal se ten muž, že lhářem jest

prý před soudem už. Pláču upřímně,

že don Sebastian už nežije

a pravím vám to zde! Co hříchem jest:

smrť přáti někomu, neb doufati,

že ještě žije? Nuže, suďte mne.

Vy dále výčitku mi činíte,

že řeholnicí jsouc jsem slíbila,

že v sňatek vejdu. Nuže, vězte to,

já nevěřím, že řeholnicí jsem,

neb nesložila slib jsem před Bohem,

ač všechny obřady se konaly

v den osudný, když proti vůli své

jsem zavlečena byla v tyto zdi,

a třikrát hlasu pozvedala jsem,

ač marně proti tomu násilí.

Já měla tedy právo slíbiti,

že vejdu v sňatek. Vy mne viníte,

že toho muže milovala jsem,

že miluji jej snad až doposud.

Je láska mocná, pudí nás kam chce.

Co ve mně dálo se, toť tajemství

jest mé a boží a tak zůstane.

Kdo právo má se na to tázati?

Na světě nikdo. To však pravím vám,

že láska moje bez poskvrny jest

a žádný že jsem nespáchala hřích!

Před Bohem přísahám a na svou česť!

Hlas nízké luzy hrdě odmítám,

ať luza ta už křičí v ulicích

neb šeptá v pozlacených komnatách. –

Vy tážete se, proč jsem, vědouc přec,

že domnělý král vzpouru osnoval,

vám nezradila jej? Já nevěřím,

že v pravdě tak se tázat můžete.

Já věřila, že muž ten králem je

a právem tedy že svůj žádá trůn.

Krev dona Juana de Austria

je v žilách mých, jest krev to příbuzná

přec vaší, rcete mi, ó, králi můj,

zda ruměnec by nehnala vám v tvář

ta pravdě nepodobná myšlénka,

že někdo, který krev tu v žilách má,

by udavačem, špehem býti moh’?

Teď rcete mi, v čem tedy jest můj hřích?

Ó, pomněte, že ženou slabou jsem

a nešťastnou nad všechno myšlení.

Tak věru jest má bolesť hluboká,

že kdybych byla zločin spáchala,

jí dávno že by smyt byl docela.

A kdyby zločin onen na váhu

Bůh kladl a na druhou bolest mou,

že stačila by, otevřít mi ráj!

Tu bolesť nikdo vzít mi nemůže,

ni ulehčit ji; chce váš majestát

ji ještě přitěžovat pomstou svou?

Dceř dona Juana de Austria

se vzpírá víru tomu přikládat.“–

Tak psala doňa Ana, chmurný král

však zůstal jako žula, kázal jen,

by tmavší její žalář ještě byl

a dále soud by stíhal vinníky. –

Z těch vinníků tří, nejdřív vyvázl

mnich Michal de los Santos trýzni té,

již nazývali soudem. Vynutit

mu chtěli neslýchaným mučením,

co říci nechtěl, jména přátel svých,

již pikle snuli s ním, však Michal děl:

„Já jediný jsem pravým vinníkem,

když vinou jesti, milovat svou vlasť.

Já klamal doňu Anu, sváděl jsem

pak Gabriela. Hříchem jesti klam.

Však kdo jej spáchal? Ten, jenž nutil mne,

bych užil třeba lstí, když do bláta

to svaté právo šlapal volnosti.

Když ruce svážete a nohy mi

a já se zuby bráním jako zvěř,

zda právo máte mi to vyčítat?

Král Filip mého lidu vrahem jest

a zdálo se mi dovoleno být

se chápat zbraně každé; dobro jen

já pro svůj lid chci – a král Filip zlo.

Dnes vy zde soudíte, a zítra Bůh

nás soudit bude všechny, mne i vás,

i toho, který pánem vaším jest,

ne mým. Nuž, nyní řekl jsem vám vše

a ani slova nepronesu víc!“

A nepronesl, tělo chatrné,

jak stářím sesláblé, tak bolestí,

tu duši jeho silnou pustilo

na volnost věčnou, schránka zmučena

jen v rukou katů ležet zůstala. –

Zvěst onu nesli ihned v Madrigal,

a s pláčem doňa Ana slyšela

o hrozném skonu mnicha Michala,

a když se utišila, řekla jí

tak abatyše: „Druhou pro vás zvěsť

mám, doňo Ano, ještě smutnější.

Vy souzena jste už... Zde ortel váš!“

A vzkřikla doňa Ana radostně:

„Smrť spásou mojí bude konečnou?“

„Ne,“ řekla abatyše. „Přeje král

vám život dlouhý – ale v žaláři.“

„Toť výrok jeho hoden, přisám Bůh“

jí doňa Ana odpověděla,

a dvéře rozlétly se, na prahu

stál soudce, v rukou držel listiny

a hlasem skuhravým jí předčítal:

„My uvážili, v blud že stržena,

že obelstěna bídným kejklířem,

se doňa Ana stala obětí

spíš slabosti a proto pamětni

svých citů otcovských, jí sprošťujem

vší viny proti státu spáchané.

Však nelze nám, ač soustrast cítíme,

jí prominouti těžký poklesek,

jímž poskvrnila domu svého čest.

Nad pokrevenství mrav nám světější.

A proto v žalář odsuzujem ji,

tož v těžký žalář. Budiž v Avilu,

do domu Panny Marje Milostné

na život odvežena. Mocí svou

pak nařizujem, aby v domě tom

s ní nikdo mluvit nesměl. Do roka

však jednou milostivě přejem jí,

by vyjít směla, tož na boží hod

ze stínu vězení, na tichou mši.

Toť pevná naše vůle. Filip, král.“

Tak ortel zněl, a dvéře zavřely

se v tichu hlubokém, a zakryla

si doňa Ana tvář, však beze slz

byl horký její zrak a pravila

tak abatyši: „Vy jste slyšela,

co onen ďábel děl? Ó, rcete mi,

zda nemohl by v pekle katem být?

Ó, jaká muka on by vymýšlel,

ten otcovský, ten spravedlivý král.“

A abatyše vždy tak zamlklá,

tak přísná, s tváří vždy jak kamennou,

v pláč propukla teď náhle, zlíbala

tvář bledé doni Any, zvolajíc:

„Ty’s nevinná a oni zločinci!

Nuž, ať mě tedy třeba rozsápou!

Já v noci otevru tvé vězení,

a k útěku ti sama pomohu!“

A oči její blesky sršely,

a doňa Ana k nohám klesla jí

a líbala jí roucho, štkajíc tak:

„Bůh žehnej vám za dobrodiní to,

za pohled váš, za onu nevoli,

jež opět víru ve mně zbuzuje,

svět obydlen že není docela

jen divou zvěří!... Slyšte zpověď mou!

Vy plakat jste mě, trpět viděla!

Vy myslila jste, jak ti ostatní,

že pláču proto, že mé smělé sny

před soudem končily tak žalostně?

Já ale pláču, matko velebná,

jen proto, že jsem neprominula,

ach, tenkrát, v kapli svému milenci!

Já miluji jej posud, miluji,

a on to neví... Vy jste pravila,

že otevřete v noci žalář můj!

Ó, učiňte tak! Dovolte, bych šla

do Mediny del Campo... Vrátím se

na spásu duše své to přísahám,

na svoji česť, jež bez poskvrny jest,

ač don Filip ji třísní jedem svým,

já vrátím se, a nikdo nedoví

se o tom, že jsem vyšla z vězení...

já vrátím se, vždy pouze pokleknu

u jeho nohou, bych mu pravila:

„Ó, Gabrieli, co mi po tom je,

že nezovou tě don Sebastian?

Já miluju tě! Lež tvou opouštím,

tu malou lež, pro pravdu velikou,

že ty mne miluješ... Ó, promiň též

mi okamžik mé pýchy ukrutné!

Já vím, že zemřeš, že mi vyrván jsi –

však zemři v míru! Kyne naděje

nám tam, kde zloba lidská nemůže

ni tupá pýcha rozloučit nás víc!“...

To matko moje, pouze povím mu

a vrátím se... Vy víte, v žaláři

já pomalu, ach, budu zmírati...

Ó, přejte mi, bych v dlouhých mukách svých,

bych někdy v smrti také zápasu

si vzpomínati mohla pohledu,

ach, jiného než onen pohled byl,

v těch jeho zracích, zoufalý když kles’

v té zahradě tak pusté, za mříží,

tím utrpení mého symbolem!...“

A abatyše chvíli mlčela

a řekla pak: „Nuž, buď si! Stane se!

Však ještě slovo... krále Filipa

pros o milost!... Snad na to čeká jen!“

A doňa Ana řekla: „Žehnej vám

Bůh věčné lásky, buď vám počítán

ten dobrý skutek váš... List napíšu

též králi do Madridu. Prositi

však nebudu o milost. Z kamene

je srdce jeho, já jej příliš znám.“

A abatyše šla, a napsala

list doňa Ana králi Filipu.

A psala tak: „Já ortel vyslechla

neb spíše to, co zove majestát

váš ortelem mým, ony urážky,

jež zlíbilo se vaší milosti

mi metat v tvář. Nuž, cože činit mám?

Jsem slabá, sirá – a vy králem jste,

jsem bezbranná, a vaše všechna moc.

Vy dobře víte, jak jste křivdil mi;

svět vida, jak mě těžce trescete,

v mou vinu uvěří; věc jedinou

jsem ještě měla (vy jste vzal mi vše,

mou volnost, dětství mé, můj dívčí věk) –

čest moje zbyla mi a tu jste vzal

mi tedy teď, víc brát mi nelze už.

Můj život? To by štěstím bylo mým

a vy to víte. Proto necháte

mi velkodušně dech můj, zbavě mě

však za to světla, spolutvorů mých,

a hrob za příbytek mi dáváte.

Ó, ano, oči též jste nechal mi,

bych plakat mohla, víte zajisté,

že slzami už poloslepé jsou...

Ta jiskra vědomí, jež ještě plá

v mém nitru, ta se jala přemítat

a řekla mi: Teď čeká nejspíš král,

že zvoláš: milost! Milost pro mou čest...

Já vrtím hlavou však, neb dobře znám

jej, který v Eskorialu chmurných zdích

jak mátoha se kryje před sluncem,

a nejmocnější světa korunu

jak dravec zatáh’ v brloh příšerný.

Že čekáte mou prosbu o milosť,

to zdá se mi, neb rád by, jako Bůh,

jste viděl na kolenou celý svět

před temným vidmem vlastní osoby.

O milost nevolám. Vy katanem

jste byl nám vždy... Šest let když měla jsem,

už začal jste mě trýznit, král a muž,

a stud jste proto neměl. Starcem jste

teď chabým už, a srdce, tvrdé vždy,

vám zkamenělo během života...

Proč píšu vám? Nuž proto jedině,

bych řekla vám, jak malým, malým jste,

vy králi mocný, který vládnete

tou říší velkou, v jejích hranicích

prý slunce nezachází... Malým jste,

neb nikdy velkodušná myšlénka

v tom spráhlém vašem srdci, prázdném tak,

se neozvala... Vy mne soudíte?

Ne, lupiči mé cti, vy vraždíte

mne násilně, vy nesoudíte mne,

a souditi vás bude za to Bůh

a pykat budete pak zajisté

za čin svůj dnešní... Nezlomil jste mě,

vy zničil jste mě pouze. S výše své

já mohu klidně hledět na nízkost

na vaši ubohou, a raděj přec

jsem sebou v žaláři než vámi bych

na trůnu býti chtěla v nicotě,

již purpur kryje váš tak chatrně.

Toť poslední mé slovo. Amen dím.

Můj účet s lidmi tedy uzavřen

na tomto světě. Bohu patřím teď.“ –

Cos jako ulehčení cítila,

když dopsala, jí, věru, zdálo se,

že padaly z ní všechna břemena,

co bylo příští utrpení jí?

Jak ve mze ztrácelo se. Uvidí

jej ještě jednou v tomto životě

a smířena se vrátí v žalář svůj,

by čekala tam smrt a shledání

pak věčné s ním! Ó, dlouhé nebude

to její strádání, vždyť umoří

ji touha po něm záhy zajisté.

A usmála se, sedíc na lůžku

a hleděla na Krista na kříži,

a sladké slzy plnily jí zrak,

a zašeptala: „Ó, jak dobrý jsi,

můj bože! Slitování se mnou máš,

dáš jednou ještě zde mi spatřiti

na zemi milenou tu jeho tvář!“

A hlavu sklonila a v modlitbách

noc čekala, plášť jejíž tajemný

ji skrývat měl při jízdě v Madrigal. –

A mezitím, co vše se dálo tak,

tam v Madrigalu trpěl Gabriel,

ne muka jen, jež na něj valil soud,

ó, muka větší! Stále v sluchu měl

ta její slova, kletbu divokou

tu její a ty trpké výčitky

a viděl ji, jak odvracuje se

od něho pyšně, jak jej s pohrdou,

ach, krušila a pak, když k zemi kles’,

jak odcházela mlčky, lhostejně!...

Ó, jakou cenu ještě mohlo mít

pro něho žití teď? Čím dříve smrt

jej schvátila, tím větší jeho zisk!

Před soudem lidí těch, již trápili

jej zbytečně, jak klidný, silný byl

a důstojný. Jim řekl zkrátka hned:

„Nuž, ano, máte právo soudit mne,

a všechno, z čeho jste mě vinili,

jest pravdou čistou. Podvodníkem jsem.

Za krále, který zhynul v Africe,

jsem vydával se. Bratra Michala

já klamal s úmyslem a klamal jsem

též doňu Anu. Celý její hřích

jest ten, že bratru Michalu a mně

tak snadně věřila. Je nevinna,

neb žádné pikle nikdy nesnula.

Sám jediný jsem vinen, pravím vám

a nahlížím, že zasluhuji smrť,

neb portugalskou chtěl jsem korunu

na hlavu strhnout svou, tož na úkor

i Španělů, i krále Filipa.

Vy tážete se, jak jsem sníti moh’

o věcech smělých tak... Jsem dobrodruh...

A jsou-li okolnosti v té mé při,

jež v prospěch můj by mohly mluviti

a umírniti váš snad úsudek

o zločinu mém, nuže, vězte to,

já na jevo bych zde je nepřived,

i kdybych věděl, že se zachráním.

Proč? tážete se... Nuže, proto jen,

že lhostejný mi je váš úsudek,

i onen králův, pána vašeho.

Co v prospěch svůj bych říci mohl, zde,

zde v hloubi prsou mých to zavírám,

a čekám na soud druhý, světější

tam za hrobem, do něhož zajisté

mě zahrabete brzy. Větší král

tam slyšet bude mne, ten na váhu

mé utrpení také položí

a všechny křivdy, které spáchali

zde na mně lidé... Po těch neptáte

se arci vy. Nuž, buďsi. Řekl jsem.“

A mlčeli a pouze ptali se

pak opět druhý den: „A v poměru

vy, v jakém stál jste po ten celý čas

k té neblahé, jež králi příbuzná...

O doně Aně zmiňujeme se.“

Tu odvětil jim takto Gabriel:

„Já s její výsostí vždy mluvil tak,

jak s královnou svou mluví poddaný,

ač sám za krále jsem se vydával,

a doňa Ana ve mně věřila.

Já s úctou mluvil s ní, ba s pokorou

a téměř vždy jsem klečel před mříží,

za níž se zjevovala v hovorně.

To největší jest hřích můj na světě,

že ji jsem obelhával, andělskou

že její čistotu jsem lidem zlým

kdy v ústa dal. Bůh za to trestejž mě.

Jest bělejší než v ráji lilie,

a kloníval jsem čelo před ní vždy,

neb zdálo se mi vždy, že z paprsků

nimb vidím kolem skrání pláti jí.

To slovo moje o ní poslední,

neb nejsme hodni o ní mluviti,

ni vy, ni já.“ A tak jej odvedli

a do tmy opět vrhli jej a čas

tam loudavě mu plynul. Vlekli jej

pak opět před soud, v mornu příšernou

a v mukách omdléval, však slova víc

už nepronášel, zdálo se, že hluch

a něm teď byl, a oči blouznivé

vždy v prázdno zíraly. Tam hledaly

ať po tmě nebo v světlu stále jen

ten bledý její, krásný obličej,

a v hloubi smutné duše šeptal si

jen bez ustání: „Neprominula,

a láska její v záští zvrhla se!

Ó, proklíná tě! Neb ty uvrhl’s

ji v zkázu, v zoufání a potupu!“

To jediný byl obsah jeho dum,

a bolest jeho velká, jediná!

Čas přestal pro něj míti významu

a nevěděl, že prožil měsíce

v tom temném žaláři a v mukách těch,

a bylo mu, jak by jej z těžkých snů

a z tupé probouzely dřímoty,

když řekli mu: „Ty’s propad’ soudu dnes,

a zítra zemřeš smrtí potupnou.“

„Proč zítra,“ řekl, „proč ne raděj dnes?“

A neslyšel, co odpovídali,

a úsměv jakýs hrál mu poprvé

zas kolem rtů, jak záře naděje.

Však ono „zítra” změnilo se v „dnes,“

a vzešla zora posledního dne.

Kol hrdla provaz připevnili mu

a vsadili jej v káru, rozlítla

se brána hradu, v město vezli jej,

kde na náměstí stálo lešení

a šibenice. Ve všech ulicích

lid tlačil se, chtěl každý viděti

jej – který přec snad králem oným byl,

kol jehož osoby jak zlatá zář

se bohatýrská pověst spřádala,

a mnohé oko zvlhlo, Gabriel

když objevil se s tváří truchlivou,

jež mluvila o bolu duševním,

v níž ale stopy strachu nebylo.

Ó, věru, zdál se jako pravý král,

král, jemuž s hlavy spadla koruna.

A Gabriel snil o oné koruně,

jež odňata mu byla na věky,

o v žití koruně té nejkrasší,

o lásce, již mu odpírala ta,

pro kterou umíral, neb k vůli ní

se vrhl v dobrodružství šílené

a k vůli ní pad v ruce nepřátel.

Však bez trpkosti na to vzpomínal

a s palčivým jen bolem myslil si:

„Kéž by mi odpouštěla, bože můj!“

A pozved’ zrak a spatřil na zlatém

na čistém nebi obrys lešení

a šibenice... Lidu vlnění

mu působilo závrať, slyšel hlas

teď také volající slavnostně

tak divné věci... Volal v tišině,

jež nastala, když polnic zahřměl hrom

co znamení, by mlčky naslouchal

teď každý ortelu, tak onen hlas:

„Po právu jménem krále stane se

zde tomu muži, který zrádcem jest

a zločincem a lhářem podvodným.

Jsa z rodu nízkého, on vydával

se za osobu přímo královskou.

Jest odsouzen, by pověšen zde byl

a po smrti by hlavu sťali mu

a tělo jeho v kusy trhali.“

Tu zachvěl se a myslil: „Toť jsem já,

o kterém mluví se?“A jako sen

se zdálo mu to já, ta záhada,

a jako sen ten celý život byl,

jenž zapadal mu, sen však bez hrůzy.

A pojednou se viděl v Africe,

v ten večer před bitvou, při plání hvězd,

zas zdálo se mu, don Sebastian

že o něm mluví a že rozechvěn

se o tom zmiňuje, že bratrem snad

mu mohl být?... A slova v ortelu:

„Jsa z rodu nízkého, on vydával

se za osobu přímo královskou...“

mu napadla a hlavu hrdě zdvih’

a bylo mu, jak by se bouřila

krev jeho v žilách... V tom vsak zazněl zpěv,

byl truchlivý, byl slavně příšerný,

a spatřil dlouhý průvod Gabriel:

to mniši byli v kuklích haleni,

co zpívali, a v rukou rozžatou

měl každý voskovici, přišli blíž,

a jeden z nich mu podal krucifix.

A Gabriel se ztišil v nitru svém,

už bylo lhostejno mu, jaká krev

mu v žilách teče, krev či žebráka,

či krále slavného... Byl za ním svět

tak daleko... A vzal ten krucifix

a přitlačil jej ke rtům, pozved’ zrak

pak vzhůru k nebi, kráčel k lešení

a nahoře, když kat se blížil mu,

bol poslední jej mocně zachvátil,

neb vzpomněl na ni, na tu milenou,

jež stále blízká, stále přítomná

přec byla mu, ač zapadal už svět

mu celý v nic a ve mhu, v temnotu

a kliden ač se divákům teď zdál,

přec trpěl nevýslovně, šeptaje:

„Ty neodpustila’s mi! Láska tvá

mým byla světlem. Ty’s ji odňala

a ve tmu věčnou tedy zapadnu!“

A velké slzy z očí tekly mu

a pozdvih’ ruce k nebi... Nechápal

lid jeho posunek, těch slzí proud,

však jedna duše přece chápala!

Neb v okamžiku tom na náměstí

vůz těžký zabočil, dvě ženštiny

v něm seděly, závoje smuteční

jim tváře skrývaly, a jedna z nich

se vzpřímila a pološílená

tak seskočivši s pláčem volala:

„Já přišla tedy pozdě! Prokletí

mě stihlo těžké... Tak mne tresce Bůh!

Můj Gabrieli, patř! Hle, klečím zde

a vznáším k tobě ruce a odpusť mi!

Já tebe hledám, Gabrieli můj,

a krále žádného! Já miluji

jen tebe, tebe, buďsi žebrákem,

buď zločincem... co je mi do toho!

Já miluji tě! Pohled jediný...“

A doňa Ana padla na dlažbu,

věc jako mrtva... Neboť pohled ten

o který žebronila, na nebe

se upíral... A zanik’ její hlas

a nesměla už dále hledět tam,

neb odsouzence kat už chápal se...

Tak všechno bylo tedy skončeno,

a abatyše vezla v Madrigal

zpět doňu Anu, v žalář klášterní,

a doňa Ana tichá byla tak,

a oči byly shaslé, bez lesku,

že zdálo se, že mrtva byla už.

A přišli pro ni, vezli v Avilu

ji do kláštera v nové vězení

a nevěděla o tom, zdálo se.

Tam v Avile, v tom městě olbřimých

bašt z balvanů a věží, trčících

v to tvrdé modré nebe bez mračen,

v tom kraji žlutých skal a přišedlých

svíd dubových, kde smutkem velikým

vše zastřeno se zdá, tam v Avile

ji tedy pochovali za živa

do temné celi v starém klášteře

u Panny Marje Plné Milostí.

A doňa Ana, živá mrtvola,

věk dlouhý trávila tam. Lhostejný

trest její byl jí, neboť v tentýž den,

v němž žití shaslo Gabrielovi,

též shaslo vědomí jí docela

o všem, co s ní a kolem dálo se.

V ní jedna pouze smutná myšlénka

vše přetrvala: „Pohled poslední

svůj odvracel! Má slova neslyšel!

O lásce mé už nedověděl se...

Jen jeden jeho pohled, bože můj,

proč nepřál jsi mi? Trest za krutost mou?

Jak ruka tvoje těžká, soudce můj!“

Víc nedovedla nikdy myslit už.

Tak tedy žila. Filip zemřel, král,

a otevřeli pak jí vězení

a s úctou na ni sestry hleděly

v tom klášteře a vedly na slunce

ji rády teď, na hradby vysoké,

by v hlubý obzor zraky stápěla

a v širou pohleděla krajinu.

Však doňa Ana neobživla už

a dál se vlekla, bludný z hrobu stín

tím žitím, které žitím nebylo,

vzduch nevědomky dále dýchala

v tom skalním orlů hrdém brlohu,

kde pokolení dvoje vidělo

ji táceti se věkem; vidělo

na hradbách stát ji, hledět ztupělým

a shaslým zrakem v slunnojasný kraj

na spráhlé skály, svídy dumavé,

na tvrdé nebe... Bloudit viděla

dvě pokolení doňu Anu tak

v tom rumu bašt a věží sesutých,

ten truchlý zjev, vždy v rouchu sněhovém

a v černém závoji, a svadlá tvář

zpod něho dívala se cize tak,

tak z toho světa ne, tak záhrobně,

a svadlé rty se šeptat zdály vždy,

a v onen den, když posléz naposled

už sedla na hradbě na vysoké

pod tvrdým nebem z lapis lazuli,

a v pustý kraj ten žlutý, kamenný

když oko její zřelo na pohled,

tu ještě v umírání šeptaly

ty její rty, jež bolest křivila

tak křečovitě: „Bože, těžká je

tvá ruka! Soudce můj ty přísný jsi!

Proč jediný jsi pohled nepřál mi,

z těch drahých jeho očí? Proč, ach, proč?

On odešel a na mne nepohled!“

A našli mrtvou ji a na tváři

dvě měla slzy jako skleněné,

to byly první, které ronily

ty oči neblahé od toho dne,

co v Medině del Campo zahlédly

jej, Gabriela, stát na lešení

a marně toužily, by setkaly

se s jeho zrakem. Tenkrát spráhly jí –

zda úlevy jí slzy poskytly,

když po smrti jí posléz vytryskly? –