GABRIELE D’ANNUNZIO. (II.)

Ten Pindar starý – věřím – žije kdesi,

ať v světech souhvězdí, ať v světech mlh a páry,

a mlhovin, jež Věčnu před okna se věsí,

ten Pindar starý,

v němž athletické, velké zápasníků žáry,

řev Pana v skalách, Driad smíchy mezi lesy,

klid svalů napjatých a bouřné krve vary,

ten Pindar starý, země, moře dary

jenž sbíral plnou hrstí, boje vzruch a slávy plesy

ve paian mystický stkal, do taktu že páry

šly maenad s nahým prsem mezi skalin tesy,

dnes tleská, vidí, v tobě vnuk mu povstal jarý,

ten Pindar starý.