GABRIELE D’ANNUNZIO. (IV.)

Ó, Danta řeči, přísná, bouřná, sladká,

sním, jak tě starý kovář tento, jiných větší,

do výhně hodil, abys byla čárů matka,

ó, Danta řeči!

Do země Etrusků ta první pluhem řádka,

tu tvrdé skaliny, tam mělčin nebezpečí,

bouř, vichrů svist a syk a hromů s vodou hádka,

až v krajek šelest sladký, k zvuku, kterým zátka

ke stropu letící vše trudy modní zléčí,

v tvé knize, žije, vře; jsi jako dvořan hladká,

jak věštec silná v jásotu a křeči –

ó, Danta řeči!