GALEJE.

Jak řadou kráčejí, já zřím je v duchu,

z nich každý okovů svých vleka tíž,

a v budoucího zla ponořen tuchu

pod biče ranou sklání šíji níž,

jak ptáku závidí, jenž v čistém vzduchu

své trylky volně k nebi nese blíž,

má štěstí, svobodu – ti trpkou práci –

bič přeruší již další meditaci.

Za dlouhou řadu takých těžkých roků

přec nezrosila slza jejich tvář.

Je posílilo v každém trpkém kroku,

když pohlédli Naděje na oltář,

že z krve jejich paží, hlav i boků

jim přece jednou svitne spasná zář,

že jitro, v kterém Smrt je ukolíbá,

jim rány jejich zacelí a zlíbá.

A my, jenž okovů též nesem tíži,

již na duši nám chmurný Osud dal,

z nás každý trpělivě hlavu sníží

a nese břímě tiše, jak je vzal.

Ať nikdo k nebi spásy nepohlíží,

přec žádný z nás též trpce nezalkal.

Nač by se věru v oko slzy vlily,

když není světla, v němž by zazářily?

Tak oběma je nám jak zvěři štvané.

Přec v konec oni šťastnější jsou nás.

Jim v strasti té jak slední slza skane,

jak slední reflex za obzorem zhas’,

tou chvílí nové jitro vzplane,

a z okovů jim křídla vzrostou v ráz.

Až naší hmotě otevře Smrt brány,

dál bude cítit duše staré rány.