GALILEJSKÝ

Z večera v sadě drozdi umlkli

a kdosi velký kráčel do šera.

Byl nachýlen a vlekl těžký kříž.

A na skráních měl věnec trnový

a v srdci zármutek.

Když mimo kráčel, na mne pohlédl:

tvář jeho byla žalem sklíčená

a něžné oči na mne upíral,

jež byly vlídné, vlhké soucitem,

jak by mi odpouštěl..

Tak kol mne přešel. Zvolna ztrácel se

stín jeho, posléz zmizel z dohledu.

Tam v dáli, v dáli, v chladné temnotě,

kdos na mne čeká s lásky náručí!