GALILEO GALILEI S MILTONEM NA TORRE DEL GALLO.

Tu věž mi nechali a klenbu nebes.

A tak se dívám za dne v šírou dálku,

v svět, kam mi vykročiti zakázáno,

a v noci k říši hvězd, z níž vyvážil jsem

čest jménu svému, hoře žití svého.

A nelítostný Osud nyní hrozí

i toto vzíti: oči moje slábnou,

a dívám-li se bez pomoci čoček,

jen stříbrný prach tam se míhat vidím.

Vy, pane, mlád jste, v síle žití, básník,

syn země, která vyvlekla svou šíji

z objetí krutých mrazných prstů církve –

člověče šťastný!... Nejsme bájkou sobě?

Snad vám já aspoň?... Dokázal jsem jasně,

což Kopernikus přede mnou už našel,

což učili již mistři v starém Řecku,

že svět náš nemá pevné stanovisko

v prostoru hvězdném, určitou však drahou

se kolem slunce během roku bere

a při tom jako svižná tanečnice

se kol své osy po té dráze točí –

a hle, tu vstala svatá církev hněvně

a bouřila, že podvrátit chci víru

v svatého Písma pravdu. Josua prý

děl kdysi v boji: A ty, slunce, postůj

naproti Gabaonu – tudíž zřejmo,

že ne ten svět náš, ale slunce samo

se točit musí kolem země naší!

Ach, mladý muži, víte, co je hloupost?

Vy nevíte, však já ji vypil do dna.

Když s kazatelen otci jezoviti

výklady o mně začli k slovům Písma:

„Co stojíte tu, muži galilejští,

a zříte vzhůru?“ – Když mi nakázáno,

bych pravdu zapřel, již jsem právě řekl –

Když do Říma mě k soudu povolali

a soudili, kdož rozumí snad Písmu,

však nikdy oněm věčným hvězdným světům –

Když nad vším rozhořčený svatý otec

(ne pohromou snad dotčen vzatou Písmem,

však přesvědčen, že ve svém dialogu

já šašky tropím z výroků si jeho

a představuji v postavě jej hloupé,

jež v knize oné Simplicio sluje) –

Když na tom soudu dlouhém nekonečném

já nemocen a smýkán otázkami,

a výroky, k nimž usmát se jen možno –

Když na tom soudu podstoupit já musil

examen rigorosum, čímž se zove

mučidlo v ústech svaté inkvisice –

(jakoby dal se zvrátit věčný zákon,

když mučený červ lidský řek by v posled:

Ne, netočí se –- řekl jsem tak? Nevím) –

Vy, pane cizí, nedivte se starci,

když vzpomíná, – ne, nevzpomíná, sahá

na rány svoje živé, otevřené,

že slova, věty vyhrkují ze rtů

tak nesouvisle, beze všeho ladu,

jak tu jste slyšel. Všecko chví se ve mně,

hlas v ústech, v žilách krev a v těle duše –

Však zem se točí, točila se vždycky

vzdor Josuovi; dál se bude točit

vzdor jezovitům, svaté inkvisici...

A toť má bajka... Díváte se vzhůru,

tam, ano, tam je zdroj mých zemských trudů...

v těch bílých světlech... zdroj mé celé bídy,

vězení mého a mé zemské slávy...

Zrak slábne mi... ta říš mi brzy zmizí,

snad tam též někde leží rozluštění

té hádanky, jež lidským žitím zve se...