Gavein.

Svatému Graalu přísahal,

že v míru jako v boji

vždy čistou jako lilje květ

zachová duši svoji,

že jemu jen sloužit, po něm jen toužit

vždy bude duší svojí.

Tak rytíř zbrojí, duší mnich,

žil ve snách víc než v bdění

a vídal bílé anděly

nad sebou kroužit v snění,

pln rosné vláhy plál zrak jich blahý

v to jeho tiché snění.

A skláněli se blíž a blíž,

jak páry z luk se nesli,

vlající roucha, zlatý vlas!

On cítil, často klesli,

ty vlající šaty a ten vlas zlatý,

až na skráň jeho klesly.

A po letech kdes v životě

on potkal bledé dítě,

ty oči hluboko zapadlé

a vlasy zlaté sítě,

i myslil rázem: to zbloudil na zem

z nich jeden v snů mých sítě!

Na přísahu svou zapomněl

a nedivil se více,

že zmizely mu ze snů již

andělské smavé líce,

vždyť líbal v skutku ty bledé v smutku,

ty drahé dívčí líce!

A k oltáři ji brzy ved’.

Tu sotva kněz k nim vkročí,

vzhled’ ještě na svou nevěstu

a viděl – zapadlé oči,

dvě díry místo nich a z tváří jako sníh

ty černé zely oči!

Byl klam to? Kněz nic neviděl

a rovněž z lidí žádný,

k stolu pak spolu zasedli.

On nemluvný a chladný

nad ní se chýlí, ale v té chvíli

děs v duši pad’ mu chladný.

Pod těžkým zlatým vlasem zas

ta lebka svítila holá

a oči hlouběj zapadlé

a kol nich modrá kola,

hnát, kde úst mák, a její zrak

v mozek mu žhavá ryl kola.

A číši práznil po číši,

vždyť všichni kol se smáli,

i myslil: šílím, a pil zas

a hrůzou mu vlasy stály,

a oči v sloup zřel, kterak hloub

ty její oči vždy stály.

Při trub a kotlů fanfaře

ji odved’ do ložnice,

před ložem tváří na zem pad’,

v klín její ukryl líce;

jak dítě kvílí a nemá síly

k ní znova zvednout líce.

Tak půlnoc nad ním kráčela,

tam stále ležel skleslý,

a po letech zas andělé

se v snění nad ním nesli,

ty vlající šaty a ten vlas zlatý

jak páry z luk se nesly.

Svit jitra hleděl v komnatu;

jak zlatém ve závoji

on ležel mrtvý ve vlasech

té mrtvé lásky svojí –

co Graalu přísahal, přec jemu zachoval,

tož čistou duši svoji.