GAVOTTA.

Podej mi ruku, dítě mé,

do říše snů svých půjdeme.

Nad hlavou slunce bude plát

a my se budem zase smát.

Poskoky vrabců, chrapot psí,

zlekaná slípka na návsi,

zrak vypoulený hříběte –

všechno je směšno na světě.

Všemu se smějem, frizurám

bezvadných mládců, barvě dam,

jež v lících leží, buržoům,

již mají renty, čistý dům,

hofrátů hrudi vypjaté,

páterů tváři ducaté –

nade vším mírný smích náš zní,

ta moudrost světa poslední.

V mou ruku vlož svou, dítě mé,

zas jednou světem půjdeme.

A zapomenem jednou zas,

že šediny nám bělí vlas,

že tíží duší našich let

už tolik decenií let –

podej mi ruku, dítě mé,

smát se zas jednou budeme,

života mírní mudrci,

bez plísně stáří na srdci.