Gazel.

Před světem se neotvírej

jako slunci květ, ó srdce,

napijí se z tvojí číše,

kámen hodí zpět, ó srdce.

Ve vlasů když hyacintech

uvízlo jsi v muce sladké,

nenaříkej, žalu tvému

vysměje se svět, ó srdce.

Láska jest jak perla, která

z bolesti se rodí v škebli,

perlu na dně skryj a vzývej

v snách svůj amulet, ó srdce.

V říši snů jsme jenom volni,

bez pout, v krev jež zaříznou se,

spij se plnou číší lásky,

z které kypí méth, ó srdce.

Vždyť i hvězdy skanuly již

zmámeny v síť oné kštice,

zářný lesk jich na jehlici

topasovou slet’, ó srdce.

Pokorou jen zasloužíš si

do harému krásy přístup,

na zem klesni v zvůli větru,

jenž by v prach tě smet’, ó srdce.

Na cestu se vrhni oné,

jež tě jala: z lítosti snad

pošle tobě sluhu, úsměv,

by tě z prahu zved’, ó srdce.

Láska víno nejžhavější,

utrpení žárem zraje,

miluj, miluj a na lidských

řečí nedbej jed, ó srdce.

Nad systémy filosofů,

kazatelen šedý popel,

větší moudrost naučí tě

zrůžovělý ret, ó srdce.