GEIŠA

Tak luzné, křehké, den ke dni vždy mdlejší

je nahé tílko Uguisy-geiši;

i v prohbí pasu, v smyslu gest se zračí,

i v tichých krocích teskná útlost ptačí.

Jak obal květní, sakura jejž smítá,

je bělost pleti žárem nezalitá,

a černé oko v lesklých slzách taje,

v noc jako den zřít’ toužíc samuraje,

jenž nad všecky je dvorností a zbraní,

jenž živ jest jí a umírá jen za ni.

Čas míjí však a dny jsou stále mdlejší,

stesk tráví tílko Uguisy-geiši

a břehy žití žal a touha leptá;

kdo znectí ji, jí po touze se neptá;

když hyne květ, též ptáti se proč není.

Jsou den i rok tak shodné ve vězení;

však kde je zdroj, jímž duše geiš jsou živy?

Lak dýše tu a fialkové dříví

a struna bivy jednotvárně sténá:

Přijď, samuraji, jsem již připravena!

Tak luzné, křehké, den po dni je mdlejší

až k chvíli smrti tílko malé geiši.