Gementes et flentes.

Jen slzí víc a strádání a bolu;

jsme podobni tak vadnoucímu stvolu,

jenž blátem ztížen chýlí se až k zemi,

jej rosa živí denně krůpějemi.

Víc bídy, zhrdaní – jdou vždycky spolu –

jež šíji naši také tisknou dolů –

nač pohled plný výčitky a němý –

dál nesme život s útrapami všemi.

Zde není cíl náš – tu jen k hrobu zrajem,

ten slzný údol nemůž být nám rájem

a zem, jež kleta, smí jen hloží nésti,

jak vydat může blaha květ a štěstí;

nuž slzí víc – nás osvěží a zčistí,

jak jarní déšť strom od svadlého listí.